Na jih, na poloostrov Izu
Po třech dnech strávených v mírně kopcovité krajině, poseté mozaikou čajových políček, jsme se opět vydali na další cestu Japonskem. Tentokrát jsme zamířili na jih, na poloostrov Izu, který leží přibližně 100 kilometrů jižně od Tokia. Celý poloostrov je výsledkem sopečné činnosti, díky tomu je pobřeží lemováno divokými útesy ze ztuhlé lávové horniny, horkými prameny a krásnou přírodou. Pokud jsou v Japonsku prázdniny, například takzvaný Golden Week na přelomu dubna a května, vyráží sem odpočívat snad celé Tokio. A přesně v tuto dobu jsme na Izu dorazili i my.
Z Tokia vede na Izu skvělé vlakové spojení, nejrychlejší spoje sem zvládnou cestu přibližně za dvě hodiny. Není tedy divu, že hlavně na začátku našeho pobytu tu bylo poměrně rušno. U známějších míst se shromažďovaly davy turistů, ale stejně jako kdekoliv jinde platilo, že jakmile člověk zamířil někam méně známým směrem, najednou nepotkal téměř nikoho.
Kromě skalnatého pobřeží nabízí Izu i zalesněné a divoké vnitrozemí. Najdete tu docela vysoké hory, téměř neprostupné lesy a z některých vrcholů jsou nádherné výhledy až na horu Fudži.
Minamiizu
Frčeli jsme si to zase šinkansenem, který jsme si během cestování Japonskem stihli dost oblíbit. Krajina ubíhající za oknem vlaku byla ohromující. Moře s divokými útesy, bujná příroda a tu a tam menší městečko. Bylo znát, že v mnoha z nich fungují lázně a onseny, což prozrazovaly typické malé „ropné“ věže, ze kterých neustále stoupala pára.
Dojeli jsme do městečka Šimoda, kde jsme si půjčili černé hranaté autíčko. Do míst, kde jsme měli bydlet, se totiž veřejnou dopravou dostávalo poměrně obtížně a zároveň jsme chtěli celý poloostrov pořádně prozkoumat. Na Izu je auto rozhodně nejpohodlnější způsob dopravy.
Můj bratr s rodinou měl přijet až o několik dní později, takže jsme se zatím přesunuli do malinkého městečka Minamiizu na úplném jihu poloostrova. Ubytovali jsme se opět v obyčejném, ale velmi příjemném venkovském domě na samém konci vesnice. Za námi už byl jen hustý les, skoro až prales, a za ním vedla úzká cesta kamsi do nitra zalesněných hor.
Hned při příjezdu nás přivítal pořádný liják. Déšť byl tak silný, že vydržel téměř bez přestání dva dny a dokonce kvůli němu stouply hladiny místních řek.
Okolí Minamiizu
První den na Izu jsme tedy kvůli počasí zůstali zavření doma a zachraňovali situaci pohádkami. K večeru déšť trochu ustal, a tak jsme vyrazili alespoň na krátký výlet k moři. Teplo zrovna nebylo, ale to nám vůbec nevadilo. Naše Beruška se i tak rozhodla, že moře prostě vyzkouší. Vlezla si po kotníčky do vody a z plných plic křičela na moře, ať ty vlny trochu zmenší. Moře se jí za její odvahu odměnilo po svém a jednou větší vlnou ji pořádně spláchlo.
Když jsme se dostatečně vyblbli ve vlnách, vydali jsme se poprvé prozkoumat okolní útesy. Stezka vedla podél divokého a rozeklaného pobřeží, kde byly všude skalní oblouky, mořská okna, jeskyně a bizarní útvary z černé vyvřelé lávy. Přítel s malou se rozhodli jednu z jeskyní prozkoumat, přestože cesta k ní byla částečně omývaná mořem. Člověk musel počkat, až zrovna odejde vlna, a rychle přeběhnout k otvoru jeskyně. V tu chvíli jsem si říkala, že je tak na 90 % jisté, že je tam moře stejně zalije. A stalo se…
Za chvíli už vidím, jak přichází větší vlna, zalévá dno jeskyně a zevnitř slyším jen dětský křik:
„Mám mokro v botičkách!!!“
Solidně vymáchaní tedy vylezli ven. Dítko mělo mokré holinky, přesto jsme si říkali, že nebudeme měkoty a budeme pokračovat v cestě. Příteli ale nezbylo nic jiného než vzít mokrý a ufňukaný balíček na ramena. Pokračovali jsme dál podél nádherného pobřeží, kde rostly nízké stromy a keře. Hodně mi to připomínalo středomořskou makchii, tedy nízké pobřežní porosty, kterými často vedou přírodní tunely. Jen rostlinstvo bylo samozřejmě úplně jiné. Nad hlavou modrá obloha, vál příjemný mořský vánek a před námi jen divoké pobřeží. Došli jsme až na vyhlídku, odkud jsme pozorovali moře, skaliska a vlny rozbíjející se o pobřeží. Dál jsme se rozhodli nepokračovat a vrátili jsme se zpět do našeho domečku v Minamiizu.
Další den už se za námi přiřítil můj bratr s rodinou. Bohužel z nějakého záhadného důvodu nesehnali auto, ale nějakým zázrakem se nám nakonec podařilo nacpat všech šest členů našeho malého ansámblu do našeho krabicovitého autíčka.
O onsenech
Díky tomu, že celý poloostrov Izu vznikl sopečnou činností, najdete tu také obrovské množství onsenů, tedy tradičních japonských lázní s horkými prameny. Onseny nejsou jen obyčejné bazény s teplou vodou. Japonci jim přikládají velký význam a často řeší nejen teplotu vody, ale i její složení a účinky. Každý pramen je trochu jiný, voda může obsahovat různé minerály a podle toho má mít i různé blahodárné účinky na tělo.
Návštěva onsenu má svá pravidla. Do samotné lázně nikdy nesmíte vlézt bez předchozí důkladné očisty. Není neobvyklé, že do onsenu chodí celé rodiny společně a mladší členové rodiny pomáhají s očistou starším příbuzným. Samotné lázně pak často nejsou jen jeden bazének. Bývají tu různé nádrže s různě teplou vodou, někdy studené bazénky pro osvěžení a často také nádherně řešené venkovní části, kde se člověk koupe obklopený přírodou. Používají se přírodní materiály, například kámen nebo bambus, a některé onseny jsou zasazené přímo do divočiny, třeba u řeky, pod vodopádem nebo s výhledem na okolní hory.
My jsme si vyhlédli jeden příjemný onsen přímo v Minamiizu. S dítětem to ale byla docela divočinka. Naše malá samozřejmě nebyla schopná jen tak sedět a relaxovat, takže neustále přebíhala z jednoho bazénku do druhého, zkoušela všechno možné a já místo odpočinku běhala za ní. Zážitek krásný, jen poněkud méně odpočinkový, než jsem si původně představovala.
Výlet na zelenou sopku s výhledem na Fudži a do zoo
Jeden z prvních výletů na Izu nás zavedl k podivuhodné, svěže zelené malé sopce, ze které měl být nádherný výhled na mnohem slavnější a větší sopku, horu Fudži. Sopka je svěže zelená z toho důvodu, že se každoročně kolem jejího obvodu zapalují ohně, aby se vypálila suchá tráva a podpořil růst nové, svěží vegetace.
Zaparkovali jsme a sotva jsme vystoupili z auta, začaly se k místu hrnout další a další vozy s turisty. Během chvilky bylo parkoviště úplně plné. Původně jsme chtěli horu obejít a pokud možno vystoupat až na její vrchol. Brzy jsme ale zjistili, že to nebude tak jednoduché. Kolem hory sice vedla pohodlná široká stezka, ale lemovaly ji cedule upozorňující na možné nebezpečí, především kvůli hadům a dalším místním zvířatům. Trochu jsme si zarebelovali a horu i tak obešli. Nikde na nás nic neskočilo a šli jsme po cestě široké a rovné jako dálnice. Jediný problém byl, že nahoru bylo možné dostat se jen lanovkou, u které se už stihla vytvořit asi kilometr dlouhá fronta a nám se vůbec nechtělo být její součástí. Rozhodli jsme se tedy, že horu necháme být a vyrazíme raději do blízké zoo.
Zoo nakonec byla obrovským hitem hlavně pro naši holčičku. Většinu zvířat bylo možné pohladit nebo krmit speciálně připraveným krmením. Pro děti naprostá paráda, ale trochu mě zaráželo, jestli je to stejně skvělý zážitek i pro ta zvířata. Malou nejvíc zaujaly kapybary, žirafy, zebry a také dinosauři! Měli tu asi čtyři parádně vymakané robotické modely, které se pohybovaly, řvaly a šel z nich docela strach. Postupně jsme museli vyzkoušet všechny a ti nejlepší dostali privilegium jízdy s malou princeznou hned dvakrát.
Všimli jsme si také jedné typicky japonské věci. U východu ze zoo byla obrovská hala plná nejrůznějších suvenýrů, plyšáků, klíčenek a drobností všeho druhu. Pro děti ráj, pro rodiče zkouška nervů.
Šimoda
Nejbližší větší městečko od našeho ubytování byla Šimoda. Jezdili jsme sem k moři, na oběd nebo jen tak na kratší výlety podél pobřeží.
Jednou jsme se vydali k moři v době odlivu. Pobřeží zde tvořila široká plochá skála, po které se dalo pohodlně chodit, a ustupující moře odhalilo desítky malých tůněk s křišťálově čistou vodou. Kromě nás tu byla spousta dalších lidí, ale téměř výhradně místních. Japonci tu totiž provozovali oblíbenou rodinnou aktivitu, která mě naprosto nadchla. Celé rodiny si vezmou kyblíky, síťky a malé nádobky a vyrazí při odlivu hledat mořské živočichy ukryté v tůňkách. Pro Japonce je to něco podobného jako pro Čechy houbaření. Prostě vezmete rodinu, vyrazíte do přírody a strávíte spolu den venku.
Lidé měli vedle tůněk připravená malá akvária nebo plastové krabičky, do kterých si dávali své úlovky a pozorovali je. Pro nás to bylo skvělé zpestření. Chodili jsme mezi rodinkami, pozorovali nejrůznější mořskou havěť a často jsme se dali s místními i do řeči. Někteří si lepší úlovky odnášeli domů k jídlu, drobné živočichy zase většinou pustili zpátky do moře.
Šimoda ale není zajímavá jen svou přírodou. Má totiž velmi významné místo v japonské historii. Právě tady se Japonsko poprvé výrazněji otevřelo okolnímu světu. Po více než dvou stech letech téměř úplné izolace dorazil v roce 1853 k japonským břehům americký komodor Matthew Perry se svou flotilou čtyř válečných lodí. Japonci jim začali říkat „černé lodě“ podle jejich tmavých trupů a černého kouře, který se valil z komínů parních strojů. Pro Japonce, kteří tehdy měli se západními parními loděmi jen minimální zkušenosti, musela být celá flotila docela děsivá. Perry tehdy požadoval otevření japonských přístavů zahraničnímu obchodu a jeho návštěva nakonec vedla k podpisu smlouvy, která ukončila období izolace Japonska.
Šimoda se poté stala jedním z prvních přístavů otevřených cizincům. Dodnes tu tuto historii připomíná replika jedné z černých lodí, která vyplouvá z místního přístavu a vozí turisty na krátké vyhlídkové plavby. Otevření přístavů bylo pro Japonsko začátkem obrovské proměny. Po staletích izolace se Japonsko muselo rychle vyrovnat s novou realitou a začalo přebírat moderní technologie, vědomosti a způsoby organizace ze západního světa. O několik let později skončila vláda šógunů a začalo období Meidži, během kterého se Japonsko během několika desetiletí proměnilo z tradiční feudální země v moderní průmyslový stát.
Výlet za vodopády
Protože jsme měli půjčené auto, vydali jsme se i do míst, kam by se veřejnou dopravou dostávalo docela obtížně. Jedním z takových míst byla oblast vodopádů v centrální části poloostrova Izu, ukrytá hluboko v zalesněných horách. Zrovna jsme trefili poměrně horký den, takže výlet do chladivého lesa pro nás byl doslova balzám. Chodili jsme podél čisté horské říčky, na které se každou chvíli objevil nádherný vodopád. U každého jsme se na chvíli zastavili, kochali se a nechali na sebe působit tu krásu kolem. Naše malá měla během výletu ještě jeden důležitý úkol. Hledala malé sošky bůžků, kterým pak poctivě házela mince pro štěstí.
Zaujalo nás také, že se v této oblasti pěstuje pravé vasabi. To totiž ke svému růstu potřebuje čistou, chladnou a neustále proudící vodu. A přesně takové prostředí zdejší horské potoky nabízejí. Cestou jsme proto míjeli spoustu malých wasabi políček a v místních obchůdcích se prodávaly nejrůznější wasabi pochutiny. Samozřejmě jsem nemohla odolat a musela ochutnat wasabi zmrzlinu, kterou mi nakonec holčička skoro celou snědla. A překvapivě jí ani nevadilo, že pálí. Mimochodem, skutečné wasabi je chuťově úplně jiné než zelená pasta, kterou většina z nás zná ze sushi restaurací nebo supermarketů. Ta je většinou vyrobená z obyčejného křenu, hořčice a zeleného barviva. U pravého wasabi totiž pálivost rychle mizí, proto se strouhá až těsně před konzumací.
Cestou zpět jsme projížděli malebnou zemědělskou krajinou. Na políčkách zrovna místní zemědělci sázeli rýži. Místní rýže je v Japonsku překvapivě drahá. Jedním z důvodů je, že si Japonci svou domácí produkci dlouhodobě chrání a dovoz levnější rýže ze zahraničí je výrazně omezený. Zároveň ale zemědělství, stejně jako mnoho dalších oblastí japonského venkova, řeší velký problém s úbytkem obyvatel. Mladí lidé odcházejí do měst a na venkově postupně ubývá lidí, kteří by se o políčka starali. My jsme se na tuhle poklidnou krajinu alespoň dívali z okna auta a hráli u toho naši oblíbenou hru: „Kdo první uvidí bránu torii, vyhrává.“
Kolem pobřeží Izu
Pobřeží poloostrova Izu je neskutečně malebné. Divoké útesy, krásné pláže, malé vesničky a městečka rozesetá podél moře. Jezdili jsme podél pobřeží, občas někde zastavili, koupili nějakou dobrotu a jen tak se kochali výhledy na moře. Ve městečku Dogashima jsme se vydali na projížďku lodí podél pobřeží. Byli jsme překvapení, kolik různých jeskyní, skalních oken a bizarních skalních útvarů se podél pobřeží ukrývá.
V Dogashimě jsme také narazili na výrobu zajímavého tradičního japonského produktu, který bychom na první pohled vůbec nepoznali. Na slunci tu ležely velké tmavé kusy, které vypadaly jako kameny. Ve skutečnosti se ale jednalo o sušeného tuňáka bonito, tedy základní surovinu pro tradiční japonskou kuchyni. Po ulovení se tuňák naporcuje, několikrát se udí a suší, dokud z něj nevzniknou tvrdé kusy připomínající dřevo nebo kámen. Ty se potom speciálním nástrojem strouhají na tenounké vločky zvané katsuobushi. Ty se používají například do tradičního japonského vývaru dashi, ale také se jimi často posypává rýže nebo další jídla.
Výlet do hor
Vypravili jsme se také na výlet do hor. Hned za naším domečkem totiž vedla úzká silnička přímo do nitra pralesem porostlých kopců. Silnice byla skoro po celou dobu neskutečně klikatá, velmi úzká a na můj vkus dost nebezpečná. Dvakrát během cesty jsme objevili převrácené auto. Jedno už bylo skoro celé pohlcené okolní přírodou, zarostlé liánami a mechem, a bylo vidět, že tu stojí pěkně dlouho. Druhé naopak vypadalo, že tu havarovalo relativně nedávno. Nikdo uvnitř naštěstí nebyl, a tak jsme byli zvědaví, jestli tam auto najdeme i při cestě zpátky. Naše malá byla z téhle horské výpravy úplně fascinovaná. Celou cestu seděla vzadu a kreslila si do bločku prales, ve kterém samozřejmě nesměla chybět převrácená auta na střeše.
Vyjeli jsme poměrně vysoko do hor a ocitli se ve výrazně chladnějším a divočejším prostředí než dole u moře. Silně foukalo, bylo zataženo, všude mokro a vypadalo to, že každou chvíli začne pršet. Přesto jsme se vydali na cestu k vrcholu. Nejdříve jsme procházeli otevřenou krajinou porostlou nízkým hustým bambusem. Právě tady jsme si všimli i krásně zbarveného hada, který nám chvíli dělal společnost.
Později začala cesta výrazněji stoupat a vstoupili jsme do horského lesa. Stromy tu byly nízké a zvláštně pokroucené, porostlé mechem a zahalené v mlze. Celé místo působilo dost tajemně. Přítel se trochu obával, že kvůli počasí přijdeme o všechny výhledy, ale já musím říct, že mi to vůbec nevadilo. Právě ten mlžný les měl obrovské kouzlo a vytvářel nádhernou atmosféru. Na focení to bylo vlastně mnohem zajímavější než obyčejný slunečný den.
Šnečím tempem jsme se nakonec vydrápali až na vrchol hory. Bohužel z něj nebylo téměř nic vidět. Místo očekávaných výhledů na okolní krajinu jsme měli před sebou jen několik nejbližších kopců. Ani tak jsme ale nelitovali. Návrat jinou cestou bohužel nebyl možný, takže jsme se museli vrátit stejnou trasou zpátky k autu. Cestou dolů jsme samozřejmě kontrolovali místo s převráceným autem. Už tam ale nebylo. Japonská odtahová služba evidentně funguje spolehlivě.
Z divočiny do velkoměsta
Přestože leží nedaleko Tokia, překvapilo nás Izu svou divokostí, hlubokými lesy, sopečnými útesy a všudypřítomnou nádhernou přírodou. Teď už nás ale čekal úplně jiný svět. Po několika dnech v horách, u moře a mezi rýžovými políčky jsme se vydali rovnou do víru velkoměsta. Do Tokia.
Medailonek autorky
