A zase je tu peruánský deník, ne ten od Ondřeje Neffa, ale ten od Pamir7000. Už potřetí takto jmenujeme náš článek a dnes bude více než jindy podobný kapitolám deníku. Náplně jednotlivých dnů byly totiž tak různorodé, že kdybychom je spojili do jednolitého vyprávění, ani byste nevěřili, že jsme to všechno stihli na jedné jediné výpravě.
SMĚLE DO VÝŠEK
Huaráz nás vítá několika novinkami. Na hostelu si už snídani připravujeme sami a na náměstí konečně září nová fasáda katedrály. Levná obědová menu naštěstí zůstala stejná, s polévkou i pitím se dají sehnat od 60 korun.
První aklimatizační výlet vedeme k chrámu Wilcawain ve výšce 3400 metrů. Hned další den stoupáme z Pitecu k jezeru Churup. Skalní práh je místy zpestřen řetězy a lany a nad jezerem si ve výšce 4460 metrů užíváme výhledů na okolní hory.
Brzké vstávání nás čeká kvůli Pico Mateo (5140 m), místní továrně na ledovcové výstupy i na peníze. Z pohledu horalů je to trochu podfuk, protože od auta na vrchol je jen 380 metrů převýšení. Jako první aklimatizační kopec je ale fajn. V osm ráno už si užíváme krásný kruhový výhled na Ultu, Huascarán, Chopicalqui, Chacraraju a Pisco. V deset třicet odjíždíme zpět do Huarázu, samozřejmě se zastávkou na grilovaná morčata.
PASTORURI Z INZERÁTU
Dalším cílem je dolina Pastoruri. Původní plán výstupu na Huarapascu měníme za Nevado Cajap, protože trasa na Huarapascu je momentálně velmi ledová a strmá. Navíc nás několik sesuvů půdy nepustí minibusem až na místo, takže posledních 5,5 kilometru musíme dojít pěšky.
Začínáme stoupat morénami a přes sedlo se dostáváme pod ledovec Cajapu. Závěrečných 300 výškových metrů už jdeme navázaní na laně. Jenže sníh je měkký, mokrý a v prudkém svahu cepíny přestávají držet. Ve výšce 5080 metrů proto výstup vzdáváme. Teplá noc udělala své.
Cestou zpět nás naštěstí čekají lamy, výhledy a v dolině Pastoruri také obrovské květiny puya raimondi. Jejich životní cyklus trvá až 80 let a rostou jen na několika málo místech Kordiller.
VÝROČÍ TRAGÉDIE NA HUASCARÁNU
Vrcholové snažení prokládáme turistikou v dolině Llanganuco. Cestou se zastavujeme v Yungay, které 31. května 1970 zničilo zemětřesení a následná lavina z Huascaránu. Pro Československo má tragédie osobní vazbu, protože zde zahynula celá československá horolezecká výprava. Jsme tu přesně 56 let poté a v památníku Campo Santo právě probíhá vzpomínková akce.
U jezer Llanganuco stavíme stany a následující den vyrážíme k Laguně 69. Cesta nabízí fantastické výhledy na Huascarán a okolní hory. Po třech hodinách docházíme k jezeru ve výšce 4600 metrů. Zpočátku máme výhledy čisté, během hodinové pauzy se ale všechno zatáhne. I tak je jezero ideálním aklimatizačním cílem.
MAPARAJU NEMÁ S MAPAMI NIC SPOLEČNÉHO
Z doliny Quilcayhuanca stoupáme až k základnímu táboru Maparaju ve výšce 4300 metrů. Startujeme ve 3:30 a v šest ráno už stojíme na hraně skal, odkud vidíme ledovec hluboko pod námi.
Výstup vede přes morény, ledovec a strmé úseky se sklonem 40 až 50°. Díky nočnímu mrazu sníh skvěle drží a v 9:15 stojíme na jižním vrcholu Maparaju. Výhledy bohužel zakrývají mraky, sestup je ale neuvěřitelně rychlý. Za dvě a čtvrt hodiny jsme zpátky u stanů.
Pak se našel nějaký blbec (a mimořádně jsem to nebyl já), kdo navrhl, že bychom do večera určitě stihli ještě sejít dolů a mít tak zítra celý den volno. Ano, stihli jsme to. Ale byl to blbý nápad...
CARÁZ
Volný den nakonec věnujeme výletu do Carázu. Po nočním zapíjení vrcholu Maparaju a Leškových narozeninách to není úplně ideální začátek dne, ale po kávě a obědě už jsme dostatečně fresh.
V Carázu navštěvujeme pyramidu Tumshukayko, pozůstatky chrámu z doby kolem roku 2000 před Kristem. Pak přejíždíme na náměstí, hledáme místní archeologické muzeum a těšíme se na mumii novorozence. Když ho konečně najdeme v pěkném koloniálním domě, dozvíme se, že má zavřeno, ačkoliv má mít otevřeno. Asi se tu úplně dveře netrhnou.
TRUJILLO V SEVERNÍM PERU
Noční autobus nás veze do Trujilla, kde navštěvujeme rozsáhlé ruiny města Chan Chan, centra Čimujské říše. Hradby a nádvoří zdobí reliéfy draků, ptáků, ryb a pelikánů. V centru Trujilla si pak dopřáváme místní pivo a kuřecí řízek v téměř dokonalé koloniální restauraci.
Odpoledne míříme k pyramidám Slunce a Měsíce, které patřily Močické kultuře. Pyramida Měsíce je díky zachovaným barevným reliéfům mimořádně působivá. Právě barvy nám umožňují mnohem lépe si představit, jak tyto stavby kdysi vypadaly.
V AMAZONII
Po sedmnáctihodinové cestě přijíždíme do Chachapoyasu. Máme jediný den na to, abychom stihli co nejvíc. Hlavním cílem je pevnost Kuelap, někdy přezdívaná jako severní Machu Picchu. Rozsáhlý komplex ve výšce kolem 3000 metrů tvoří mohutné hradby, terasy, věže a základy kruhových domů.
Po obědě stíháme ještě sarkofágy v Karajii. Šest hliněných schránek s mumiemi místních vládců z 15. století stojí na skalní římse vysoko nad údolím.
Večer a slunečné dopoledne patří Chachapoyasu, příjemnému koloniálnímu městu plnému domácích turistů, kaváren a restaurací. Oblast by si zasloužila mnohem více času, mimo jiné kvůli některým z nejvyšších vodopádů Jižní Ameriky. My ale odlétáme malým letadlem do Limy a tím naše kordillersko-amazonské dobrodružství úspěšně končí.
