Šinkansenem za zeleným čajem

Po deseti dnech v Kjótu jsme se vydali na další etapu naší cesty po Japonsku. Tentokrát jsme zamířili do regionu Šizuoka, kde se rodí jeden z nejlepších japonských zelených čajů. Rozloučili jsme se s rodinou mého bratra, který se vydal na sever za onseny a horskými městečky. My jsme zamířili opačným směrem, na jih, za čajem.
V plánu jsme měli dostat se na poloostrov Izu, sopečný výběžek jižně od Tokia. Cestou jsme se ale rozhodli na pár dní zastavit v regionu Šizuoka, konkrétně ve městečku Kakegava, které je známé pěstováním kvalitní senči, tedy tradičního japonského zeleného čaje.
Z Kjóta jsme se sem vydali šinkansenem. Přibližně 350 kilometrů jsme zvládli za dvě a půl hodiny, cesta ubíhala až neuvěřitelně rychle. S naší holčičkou jsme si vlak poctivě prošli celý, byli jsme zvědaví, jak moc se liší od českých „rychlovlaků“. Vypadalo, jako kdybychom po vlaku chodili žebrat, protože malá od lidí neustále dostávala bonbóny. Japonci s námi obecně hodně komunikovali. Před naší první cestou do Japonska jsem často slýchala, že Japonci jsou spíš uzavřenější, ale ani na jedné z našich cest se nám to nepotvrdilo. Naopak byli zvědaví i hovorní.
Nejčastěji je zajímalo, odkud jsme, kam jedeme a co tu plánujeme dělat. Překvapovala je délka naší dovolené i to, že je pro nás Japonsko v tu dobu vlastně docela levné. Největším „bořičem ledů“ ale byla naše holčička. Stačilo, aby se usmála nebo pozdravila, a lidé ji hned hladili po vláskách nebo jí dávali drobné dárky. Jedna paní ve vlaku si s ní dokonce začala malovat a hrát si s ní kámen, nůžky, papír. Jenže netušila, že naše holčička si upravila pravidla po svém. Kromě kamene, nůžek a papíru používala ještě čtvrté gesto, „kouzelný sprej“. Ten si mohla zvolit jen ona, a když ho použila, automaticky vyhrála, protože sprej „zruší“ jakýkoliv jiný tah (doprovodila to gestem ohnutého ukazováčku a zvukem „tsss“). Pro nás dva to byla dost zábavná podívaná, kam až se jejich hra dostane.
Po příjezdu do Kakegavy jsme ještě chvíli postávali na nádraží a pozorovali projíždějící šinkanseny, abychom si to jejich „vžůům“ pořádně užili. Hned před nádražím nás potěšil symbolicky vysazený keř čajovníku, který měl zrovna jemné mladé lístky, protože v té době probíhala sklizeň čaje. Ubytovali jsme se v docela obyčejném hotelu a vzhledem k malé velikosti pokoje jsme většinu času trávili raději venku.
Kakegava je malé město, zhruba veliké jako Hradec Králové. Největší atrakcí je hrad přímo v jeho centru, který je ale ve skutečnosti novodobou rekonstrukcí. Původní hrad pocházel z 15. století, ale byl v průběhu času zcela zničen, hlavně během období Meidži (2. pol. 19. st), kdy se mnoho japonských hradů bouralo nebo chátralo.
Hrad v Kakegavě a "drako-rybo-bota"

Dnešní hrad byl znovu vystavěn relativně nedávno a zajímavé je, že se při rekonstrukci drželi tradičních postupů. Stavěli tedy třeba bez použití hřebíků, jen pomocí přesně do sebe zapadajících dřevěných spojů, které fungují trochu jako stavebnice.
Naše holčička s typickým řevem a notnou dávkou energie vybíhala po hradních schodech až do nejvyšších pater a u každé zajímavosti se vždy na chvíli zastavila. Třeba u sochy šačihoko, tedy mýtického tvora z japonské mytologie. Říkala mu "drako-rybo-bota", což jsme považovali za docela výstižné. V Japonsku se často umisťuje na střechy hradů a chrámů, které má chránit před požárem a úderem blesku. Tady byla socha obehnaná rýžovým provazem a doplněná papírovými cik-cak proužky zvanými šide. Tyhle prvky se v šintoismu používají k označení posvátného místa nebo objektu, který je „oddělený“ od běžného světa a patří spíš do sféry kami, tedy duchů a božstev.

Výborný rámen

Prošli jsme si samozřejmě i uličky města. Pokud jsme někde narazili na zmrzlinu, zaujalo nás, že tu nenabízeli jen klasickou čajovou maču, ale hned několik druhů. Třeba z černého čaje s mlékem nebo z praženého čaje hojiča. V centru města jsme si taky oblíbili jednu malinkou rámenárnu.
O rámenárnách bych se tu chtěla trochu víc rozepsat, protože jsou to podle mě nesmírně zajímavé podniky. V rámenárně se často objednává i platí hned při vstupu, a to přes automat. Na něm si člověk navolí typ a sílu vývaru, tloušťku nudlí a případně další přísady. Nechybí ani doplňky jako miso polévka nebo malý salát. Celé je to docela rychlé a přehledné (tedy pokud umíte Japonsky nebo používáte google translator).
Tato rámenárna byla docela maličká a celou ji obsluhoval jediný člověk, drobný a neuvěřitelně čiperný pán. Hned si nás mezi hosty všiml a nejvíc ho samozřejmě zaujala naše holčička, která ho navíc japonsky pozdravila a tím si ho okamžitě získala. Pán se rozzářil jako sluníčko a během chvilce donesl holčičce pitíčko extra porci nudlí, malého plyšáka a sponky do vlasů.
V rámenárně se sedí většinou u takového baru, odkud můžete koukat přímo pod ruce kuchaři. Je to fascinující, protože způsob přípravy je úplně jiný než v evropských restauracích. Během chvilky před vámi přistane velká miska rámenu, případně další dobroty. V Japonsku to ale často funguje spíš jako rychlé občerstvení než restaurace, kde se dlouho sedí a povídá. Člověk přijde, nají se, a jde dál. S námi se ale pan majitel docela zapovídal, takže si přítel důkladně procvičil japonštinu a my jsme mezitím na zeď psaly vzkazy (Miminýš z nějakého záhadného důvodu nakreslila létající postavičku s kupkou sena). Pán si nás očividně oblíbil, takže jsme slíbili, že se stavíme i další den. To jsme poctivě dodrželi, a on nás už vítal skoro jako staré známé, rovnou s dalšími drobnostmi pro naši holčičku. Na konci jsme se dokonce fotili, a my jsme si tam chvíli připadali skoro jako britská královská rodina na návštěvě Japonska.
Z plantáže až do čajového šálku

Půjčili jsme si tu auto, abychom mohli snadno projet okolí Kakegavy, hlavně čajové plantáže. Čaj je tu skutečně všudypřítomný. Jakmile vyjedete za město, otevře se před vámi zelená mozaika polí a plantáží, která se táhne až k obzoru. Udělali jsme si výlet na nedalekou horu Ogasajama, odkud je nádherný výhled do krajiny. Na vrcholu stojí malá čajovna, takže je samozřejmostí dát si tu čaj nebo zmrzlinu a u toho se kochat nádherným výhledem. Hora je známá tím, že na jejím úbočí jsou vysazené tmavozelené japonské cedry, které při pohledu z dálky tvoří znak „čaj“ 茶. Je to takový symbol celé oblasti.

Dole pod horou jsme se chtěli ještě zastavit v čajovém obchodě a nakoupit zásoby domů. Přítel šel přeparkovat auto, my jsme s holčičkou zamířily do obchůdku napřed. A přišla klasická japonská situace. Přiběhla k nám paní, už z dálky volala „kavají, kavají“ a něco na nás japonsky chrlila, takže jsem samozřejmě nerozuměla skoro ničemu, jen bylo jasné, že se jí naše dítě líbí.
Usadila nás ke stolu a hned nám přinesla zelený čaj. Ani naše holčička se nezdráhala a svůj kalíšek vypila do poslední kapky. Mezitím dorazil i přítel, takže se ho paní hned ujala a začala se s ním bavit, jestli máme rádi zelený čaj a odkud jsme a co tu vlastně děláme. Pak přišel i její manžel, který se nás zeptal, jestli jsme někdy viděli čajovou továrnu. Když jsme řekli, že ne, hned nás zval, ať se jdeme podívat do továrny, kde pracuje. A tak jsme naskočili do auta a vyrazili do nedaleké čajové továrny. Byl to pro nás opravdu silný zážitek. Zrovna probíhala sklizeň čaje senča, takže jsme viděli celý proces od sklízení čerstvých lístků až po finální zpracování. V továrně to hučelo, všude byla pára, teplo a výrazná čajová vůně, která se držela ve vzduchu. V každé fázi jsme si mohli čaj vzít do ruky, přivonět i ochutnat. A na konci jsme si samozřejmě odvezli zásoby domů.
Malá Kakegava na nás působila jako takové „obyčejné Japonsko“. Bylo znát, že tu nejsou zvyklí na turisty, asi jako kdyby do menšího českého města přijeli návštěvníci z druhého konce světa. Z Kakegavy jsme pak pokračovali šinkansenem zase dál na jih, na poloostrov Izu.

Medailonek autorky

