Přes Budapešť a Šanghaj do Japonska
Do Japonska jsme se vydali už podruhé. Oba jsme si tuhle zemi totiž zamilovali, přítel se navíc japonsky učil při škole a Japonsku se věnoval i ve své závěrečné práci. Byli jsme tu už před třemi lety a i když byla naše holčička tehdy ještě odrostlé batole a Japonsko nám tehdy opravdu přirostlo k srdci.
Je to země, kde jsme se cítili i s malým dítětem velmi bezpečně, kde se dá snadno cestovat a kde jsme neměli tak silný pocit chaosu jako v jiných částech Asie, které jsme dříve navštívili. Nejezdí tu všude skútry, doprava je přehledná a celkově to i ve velkých městech působí klidněji a organizovaněji. Už před třemi lety jsme shodli na tom, že se sem chceme vrátit. Vyrazili jsme tedy v půlce dubna (2026) společně s rodinou mého bratra, který má o trochu starší holčičku. Holky se mají moc rády a hned od začátku bylo jasné, že si spolu, coby parťačky při lotrovinách, užijí výpravu o to více.
Sehnaly jsme letenky z Maďarska, což cestu trochu komplikovalo, protože jsme se nejprve museli nějak dostat do Budapešti. Letěli jsme odsud hlavně kvůli výrazně nižší ceně letenek. Tentokrát jsme ale neměli auto, takže cesta byla trochu víc „na pankáče“. Navíc jsme letěli ráno, takže to v praxi znamenalo, že jsme vstávali uprostřed noci a pak se docela dlouho a složitě přesouvali směrem na Budapešť, než jsme se vůbec dostali na letiště.
Zajímavý kulturní šok jsme zažili při přestupu v Šanghaji, kde jsme měli několik hodin čekat na letadlo do Ósaky. Přišlo nám, že Číňani se chovají velice odměřeně, v podstatě jsme nezažili, že by nás někdo při oslovení nejprve pozdravil. Prostě jenom „passport“, „tickets“, žádné prosím, žádné děkuji, žádný dobrý den, žádný úsměv, téměř ani oční kontakt. Což silně kontrastovalo s japonskou extrémní zdvořilostí. Zajímavé bylo i to, že všude byly různé tabule, kde bylo vypsáno, co všechno člověk nesmí a za co všechno ho mohou zavřít. "Navštívil jsi Taiwan? Ahá, no tak to je smutný, půjdeš do basy.“ „Vysmíváš se medvídkovi Pú? Jasná urážka státu, mazej za katr.“ Všechno přitom naanimované takovými roztomilými pitomoučkými obrázky. Chtěla jsem si to vyfotit jen tak ze srandy, ale nesmělo se tam ani fotit (jinak bych šla za mříže), takže to nemůžu ani zdokumentovat.
Každopádně po úmorných, nekonečných hodinách v letadle, kde se dítě rozhodlo, že se na pohádky dívat nechce a že si s ní máme radši deset hodin hrát její oblíbenou hru „ty budeš jako jednorožec a já tě jako najdu v lese a pak se spolu budeme kamarádit…“, takže jsme byli opravdu vysosaní. Přes veškerou rozlámanost a obří kruhy pod očima jsme se ale s partnerem shodli, že to bylo výrazně jednodušší než před třemi lety, kdy byla cesta opravdu neskutečný opruz.
Přílet do Ósaky
Naštěstí od naší poslední návštěvy Japonska jsme se i my dost posunuli. Především partner uměl výrazně lépe japonsky než při poslední návštěvě a také byl už mnohem zkušenější, takže zakoupení jízdenek z Ósaky do Kjóta pro něj byla v podstatě procházka sakurovou zahradou. Tentokrát šla jízdenky s přítelem kupovat i malá princezna a kvůli tomu prodavačky jízdenek vyběhly a vrhly se na ni jak hejno vos. Okamžitě ji začaly hladit po vláskách, svolávaly další ženské z kanclu, ať se taky přijdou podívat, a neustále opakovaly „kavaí, kavaí“ (roztomilá). V Ósace jsme se tedy ani neohřáli, nastoupili do vlaku a mířili směr Kjóto.
Kjóto
V Kjótu jsme měli strávit docela dlouhou dobu, asi deset dní. A protože jsme tu byli i s mým bratrem a jeho rodinou, pronajali jsme si pohodlný tradiční domeček v severozápadním cípu města. Domek patří vozíčkáři, který v něm dlouhodobě nebydlí, a proto ho pronajímá.
Měli jsme trochu problém domek najít, protože adresa na Bookingu neseděla, takže jsme se docela dlouho motali okolními ulicemi a začínali pochybovat, jestli jsme to celé správně zarezervovali. Po dvouhodinovém blouděním jsme nakonec vše rozklíčovali a všechno se vyřešilo. Dítě z nás všech vypadalo nejčerstvěji a zanedlouho dorazila z Prahy i vlna cunami v podobě rodiny mého bratra. Obě holky se po přivítání okamžitě pustily do průzkumu domu a do lotrovin. Nejvíc jsme je museli hlídat u výtahu pro vozíčkáře, který vedl do prvního patra, aby ho nepoužívaly jako zábavnou pouťovou atrakci.
Program v Japonsku jsme samozřejmě hodně přizpůsobovali dětem. Trávili jsme spoustu času na hřištích a výlety jsme plánovali tak, aby to malé princezny bavilo. Když jsme si chtěli s přítelem udělat vlastní program, druhá rodina si obě holky převzala a my jsme měli svobodnější režim. S přítelem jsme si rádi prohlíželi „nudné chrámy“, zatímco bratr spíš vyhledával onseny, tedy tradiční lázně s horkou minerální vodou.
Z jetlagu jsme se kupodivu docela rychle oklepali a hned druhý den jsme vyrazili na průzkum blízkého okolí. Bydleli jsme v klidné okrajové čtvrti Kjóta, kde už začínala pole a zahrady. Nedaleko stál Daikaku-dži, buddhistický chrám s krásnou zahradou a jezírkem, jeden z mnoha v Kjótu. Chrámů a klášterů je tu obrovské množství a často jsou rozeseté právě na okraji města směrem k horám a lesům.
Buddhistické chrámy mívají spíš rozsáhlejší areály, zahrady, jezírka, pagody, budovy pro mnichy a často i bambusové háje. Šintoistické svatyně se naopak poznají podle červených bran torii, menších staveb, posvátných stromů a míst, kde lidé věší malá přáníčka pro štěstí. Brány torii jsou v Japonsku vidět skoro všude a symbolicky označují přechod mezi světem lidí a světem duchů a božstev, kterým Japonci říkají kami. S naší holčičkou jsme si z toho udělali takovou malou hru, kdo první nějakou torii bránu objeví. Někdy stojí samostatně, jindy jich vede za sebou dlouhá řada tvořící skoro až tunel. Na zadních stranách bývají napsaná jména lidí nebo firem, které na jejich postavení přispěly. Evropani si často fotí tyhle řady bran i s nápisy, protože jim připadají zajímavé a exotické, naopak Japonci brány s nápisy nefotí, protože tam bývá napsáno něco ve stylu „postaveno nákladem truhlářství Okumura a syn“, což může působit trochu hloupě. Chrámy také krásně voní, protože se všude pálí vonné tyčinky a celkově to má hodně specifickou klidnou atmosféru.
Příroda byla zrovna v plném jarním rozpuku, teploty kolem 20 až 25 stupňů a častější deště jí dodávaly větší svěžest než přírodě v Čechách, kde byly v době našeho odletu ještě holé větve a spíš chladno a sucho. První návštěva chrámové zahrady holčičky úplně nadchla. Sbíraly různá semínka, obdivovaly květy, koi kapry i želvy a celkově je fascinovalo všechno, co se kolem hýbalo nebo rostlo. Obě měly na sobě (v té době ještě čisté) šatičky a v tom rozkvetlém parku vypadaly jako malé princezničky, takže se za nimi místní často otáčeli a každou chvíli se ozývalo klasické „kavaííí“.
O sakurách a dalším kvítí
Sezóna hanami (doba kvetení sakur) byla sice už za námi, ale místo sakur jsme v zahradách obdivovali rozkvetlé rododendrony, vistárie a kamélie. Holčičky si dokonce nechávaly spadané květy zaplétat do vlasů. Sakury jsou v Japonsku téměř nábožně uctívané. Existuje jich tu obrovské množství druhů a kultivarů, u nás známe hlavně ty plnokvěté, ale v Japonsku jsou i jednoduché, plané nebo horské sakury, které rostou volně v přírodě a kvetou o něco dřív než ty v parcích. Zajímavé je, že některé druhy kvetou už v zimě, takže sakurová sezóna tu trvá mnohem delší dobu, než si člověk představí.
Vedle sakur jsou tu hodně oblíbené i japonské ume, což je něco mezi švestkou a meruňkou. Strom je považovaný za jednoho z prvních poslů jara. Jeho plody se nejí čerstvé, ale zpracovávají se na nakládané umeboši, což jsou výrazně sladko-slaně-kyselé švestičky, nebo na umešu, sladký alkoholický nápoj.
Chutě Japonska
První dny vypadaly jako z pohlednice. Holky se smály, zkoušely nové chutě a kupodivu se ničeho nebály. Bez problémů s námi k snídani pily zelený čaj a k svačině jedly onigiri, což jsou rýžové trojúhelníčky zabalené v mořské řase, často plněné rybou nebo nakládanou zeleninou.
V Japonsku je navíc hodně znát, jak moc si tu potrpí na sezónní jídlo. Když zrovna kvete sakura, objeví se všude sakurové sladkosti, limonády nebo zmrzliny. Na podzim zase nastává sezóna kaki, tedy japonského tomelu, a obchody jsou plné nejrůznějších dezertů, koláčků nebo sladkostí s jeho příchutí. Měla jsem dojem, že jakákoliv sezónní surovina je pro Japonce dobrá na to, aby z ní udělali zmrzlinu, včetně nakládaných ume nebo křenu vasabi.
Naše princezna má trochu slabost pro sladké, takže nevynechala žádný stánek se zmrzlinou a nebála se zkoušet netradiční příchutě, hlavně maču, sakurové květy nebo černý sezam. Starší princezna si naopak oblíbila ryby v jakékoliv podobě, klidně i syrové (sašimi), a také grilované maso na špejli (jakitori). Obě dostaly dětské hůlky s gumovými úchyty na prsty, aby se jim lépe jedlo, a od té chvíle chtěly hůlky používat úplně na všechno, včetně zmrzliny. Takže jsme je nosili všude s sebou, aby náhodou nevznikla v restauraci hůlková krize.
Hodně jim chutnal i rámen, což je vydatný silný vývar s nudlemi, masem a vejcem, a taky katsu, tedy smažený řízek s rýží. Řasy jedly úplně bez problémů. Naopak klasické japonské sladkosti je moc nezaujaly, hlavně mochi a různé želé obalené v matcha prášku.
Zavedli jsme i malou tradici „slovíčka dne“. Každé ráno při snídani přítel učil děti i dospělé jedno japonské slovo. Holky nejvíc bavilo, když šlo o něco, co mohly hned použít. Větu „mača aiskurýmu okudasaj“ hned testovaly při objednávání zmrzliny.
Toulky po lesích
V Kjótu jsme bydleli na úplném okraji města, kde už začínaly lesy. Město má podobný počet obyvatel jako Praha a je položené v kotlině obklopené kopci a hustými lesy, přechod z města do přírody je tady velmi plynulý.
Cesty v lesích ale nejsou vždy tak dobře udržované jako u nás, asi tu nefunguje žádný klub japonských turistů. Některé stezky, které byly na mapách, byly ve skutečnosti zarostlé, protože příroda si tu bere svůj prostor zpět dost rychle. Turistů v lese jsme potkávali minimum. Většinou jsme o nich už z dálky věděli, protože na batozích nosí zvonečky nebo rolničky kvůli medvědům. Černí medvědi jsou tu poměrně rozšíření a zvonky je mají odehnat. Takový problém jsme v podstatě nemuseli řešit, holky dělaly takový hluk, že musely odehnat všechny medvědy v širokém okolí.
Lesy jsou tu hodně pestré. Jehličnany tu zastupují hlavně tmavé japonské cedry, které se tu také těží na dřevo. Listnaté stromy jsou husté a bujné, často stálezelené, křoviska tvoří kamélie a nechybí ani bambusové háje. Na jaře se tu sbírají bambusové výhonky, podobně jako u nás se chodí na houby. Bambusové výhonky se speciálním rýčem vyrývají ze země, oloupou se a vaří. Výsledek je překvapivě dobrá křehká zelenina, která chutí trochu připomíná mladou kukuřici. S děvčaty jsme si jeden výhonek taky zkusili najít a vydloubnout a byl to pro ně velký zážitek, stejně tak kulturní jako gastronomický. Potom žadonily o vydloubávání výhonků, kdykoliv jsme navštívili bambusový háj.
Holky si vždycky na začátku lesa našly nějakou bambusovou tyč a potom dělaly průzkumnice, tyčí prošťouchávaly křoví, zkoumaly terén a hlásily nám, jestli je cesta bezpečná a jestli můžeme dál projít. Měly zakázáno šlapat do kupiček suchého listí, protože v nich se mohou ukrývat jedovatí hadi Ploskolebci východní neboli mamuši, což naštěstí pečlivě dodržovaly. Cestou jsme s nimi zkoumali různé přírodniny, horniny, housenky, rostliny, takže i kraťoučká procházka se obvykle překlopila do celodenního výletu.
Když pršelo, což se stávalo často a někdy i několik dní v kuse, vyráželi jsme třeba do akvária. Ta jsou v Japonsku hodně oblíbená. Jedno akvárium jsme navštívili i v Kjótu a jak dospělí tak i děti z něj byli úplně paf. S přítelem bychom mohli pozorovat mořské ryby nebo nádherné medúzy celé hodiny, ale holky měly trochu jiný vkus, takže je nejvíc zajímalo skákání po sedačkách, poměřování se s velemlokem čínským a patlání ručičkama po skle. A samozřejmě úplně u vytržení byly i z tradiční delfíní show.
Konec kjótské etapy
Dny v Kjótu nám utekly strašně rychle. Trávili jsme je mezi hřišti, chrámy, výpravami do okolních lesů. V centru města jsme se setkali také s paní Maki, u které jsme bydleli už před třemi lety. Naše holčička si ji sice už nepamatovala, ale vůbec to nevadilo, protože se velmi rychle znovu skamarádily. Malá slečna jí navíc hrdě předvedla japonská slovíčka, která už zvládla, což mělo klasický úspěch (kavaííí)
A pak přišlo loučení. Bratr s rodinou pokračoval vlakem na sever ostrova Honšú a my zamířili na východ, do prefektury Šizuoka, do města Kakegawa, které je známé hlavně díky skvělému zelenému čaji.
Medailonek autorky
