Výprava do země, kam by normální turista nejel
Horolezecká expedice do afghánského Hindúkuše nebyla naší první výpravou do této země, kam by normální turista nikdy nejel. Po převzetí moci Tálibánem to zní jako bláznovství, ale paradoxně je dnes Afghánistán pro cestování mnohem příznivější než v posledních 45 letech.
„Tálibán říká, že má rád turisty. A asi je to pravda,“ tvrdí naše afghánská spojka Yer Mohammad. „V noci můžeš jít kam chceš a nemusíš se bát. Jediné, co nemůžu přijmout, je omezení žen. Mám tři dcery a vím, že od šesté třídy budou doma. Žádná škola, žádná práce.“
Do doliny Urgunt e Bala
Do kraje pod Hindúkušem jsme se pokoušeli dostat už v roce 2012 a 2017. Teprve letos jsme se konečně vydali do doliny Urgunt e Bala, která je spojená se slavnými československými výpravami sedmdesátých let. Na rozdíl od dřívějších expedic jsme tentokrát museli absolvovat dlouhý přejezd afghánským vnitrozemím – tádžická vláda nechává otevřený jen hlavní hraniční přechod.
Na hranici nás vítá Yer Mohammad a vyřizujeme víza. Úředníci pracují svým tempem – část víz udělají hned, část až druhý den. Spíme proto v jednoduchém hostelu přímo u hraničního areálu. Ráno počítač „zázračně naskočí“ a můžeme pokračovat do Kundúzu. Překvapuje nás úrodná krajina, ochotní úředníci i levné jídlo – falafel za tři koruny nebo marinovaný kuřecí kebab na špejli. Silnice jsou navíc v lepším stavu než v Tádžikistánu.
Poslední úsek do Iškašimu je horší, ale pravé bezcestí začíná až za ním. V Urgunt e Bala (2750 m) nás vítá místní starosta: „Kdyžsi sem chodili horolezci každý rok, pak dlouho nikdo. Buďte nahoře opatrní, nemáme vám jak pomoct.“ Spíme naposledy pod střechou a ráno s nosiči a oslíky vyrážíme do doliny, kde máme ve výšce 3950 m vyhlédnutý tábor.
Výstup do základního tábora
Procházíme kanály, poli a kaňonem ledovcové řeky. Nad cestou visí balvany, doufáme, že vydrží. Na pastvinách teče čistá voda a oslíkáři vaří čaj. Za dopoledne zdoláme 1000 m převýšení. Cestou sbíráme kyselý rybíz a stoupáme suchou dolinou k zaledněnému hřebeni. Odpoledne stavíme základní tábor (3950 m) s výhledem na Hindúkuš. Krátká aklimatizační túra končí u ledovce, jeho splaz sahá až k táboru.
Další dny vynášíme vybavení na vyšší plošiny, míjíme pozůstatky starých expedic a hledáme místo pro předsunutý tábor (4620 m) s vodou a ochranou před větrem. Odtud podnikáme rozvědky na ledovec, plný trhlin a ledových hřibů.
První pokus o postup k Polskému sedlu končí na neprůchodném ledovcovém zlomu. Cvičíme proto lezení na ledových věžích a plánujeme jinou trasu – hřeben Kohe Awal. Tábor přenášíme do boční doliny (4780 m), prohlížíme výšvihy do sedla a doufáme, že průchod najdeme.
Den D: Výstup na Kohe Awal
Z deníku (23. srpna):
Po chladné noci vyrážíme v sedm ráno na Kohe Awal. Slunce osvětluje ledovec, pod nohama trhliny, nad hlavou séraky. Kličkujeme mezi nimi, jeden úsek je jako úžlabina, musíme jít jejím dnem. Nakonec vybíráme přímý výstup do sedla 5550 m – zdola vypadal nemožně, ale je nejméně strmý. První strmý led lezu volně a shazuji lano ostatním, pak pokračujeme po „ledových schodech“ kajícníků až k hřebeni. Občas proletí kamení, ale drží se v černé dráze. Krátce po poledni jsme všichni v sedle s výhledem na Krakovské plató, sedmitisícové štíty a hluboko do Pákistánu na ledovec Kotgaz. Polské sedlo je dnes už neprůchodné, tání a trhliny ho uzavřely. Rozhodujeme se jít hřebenem dál k vrcholu.
Úzkou rampou stoupáme po suti, místy se boříme mezi kajícníky po stehna a vracíme se na levou stranu hřebene. Překonáváme trhliny, kde se severní ledovec odlupuje od hřebene, a ledovým výšvihem přicházíme ve 14:30 na vrchol Kohe Awal (5820 m). Nejprve jsme tu dva, brzy dorazí i ostatní. Výhled od Kešnichánu až po Kotgaz, hraniční hřeben Hindúkuše, na tádžické straně rozeznáváme štíty Engelse, Marxe a Majakovského. Teplota kolem nuly, vítr slabý. Pod vrcholem nacházíme starou rezavou plechovku od německého džusu – musí tu ležet desítky let.
Po třetí začínáme sestup. Do sedla to jde lehce, dolů už ne – slaňujeme strmý ledový svah a míříme více vpravo, kamenné laviny jsou odpoledne častější a hrozivější. Kameny velikosti mikrovlnky skáčou po ledovci, chvílemi vstupujeme do jejich doskočiště a utíkáme do strany. V horní kotlině jsme v šest večer, slunce zapadá. Sestup po ledovci raději na laně, vlevo pod stěnami. Posledních dvacet minut v suti jdeme jen při světle mobilu. V půl osmé večer jsme zpět u stanů – unavení, ale naprosto spokojení. Polévka, čaj, spánek.
Odchod a loučení
Pondělí je dnem odchodu. První z nás jdou dolů dolinou, pytle nechávají pro nosiče. Po třech hodinách chůze jsme už ve vesnici a žádný nosič v protisměru – starosta zapomněl! Bleskově sežene osm chlapíků, posílá je nahoru pro věci, zbytek party je potkává cestou. Řidiči i auta dorážejí podle dohody. Ráno po deváté jsou oslíci i s expediční výbavou zpět. Rozloučení s místními je milé; vzkazují, ať doma řekneme, že je to tu fajn a ať přijede víc výprav. Tak do toho!
Medailonek autora
.jpg)