Přestože jsme pro naši výpravu po Anglii a Skotsku zvolili začátek léta (roku 2018), tak jsme v podstatě nikdy nesundávali teplé a nepromokavé oblečení. Stejně tak dobré pohorky, se zde ukázaly být zcela nezbytné. Protože jsme na cestu vyráželi z Londýna, prohlédli jsme si cestou ještě oblast severní Anglie - Northumberlandu, Cumbrie a severního Yorkshiru, o kterých se však zmíním v jiném článku. Začnu až na skotských hranicích. Rozdíl oproti severní Anglii byl dost znatelný, zatáhla se obloha, teplota klesla tak o pět stupňů a spustil se liják, který nepřestal téměř až do konce našeho pobytu na dalekém severu.
S vypůjčeným malinkým Hyundaiem i20 jsme projížděli hornatou a opuštěnou oblastí Scottish Borders, která má údajně připomínat Skotskou vysočinu, což jsme zatím nemohli posoudit. Kolem nás se zelenaly louky pocukrované spoustou oveček a my museli dávat dobrý pozor, abychom nějakého čtvernožce nepřejeli, protože silnice očividně lákala k odpočinku víc, než mokrá tráva. Hory Skotsko-anglického pomezí na nás působily efektně a mohutně, skoro jako Alpy, jenom bez stromů.
K prvnímu seznamovacímu výletu v této oblasti jsme si vybrali vodopád Grey Mare´s Tail (ohon šedé klisny). Bohužel počasí se stále zhoršovalo, což pro nás však nebylo na překážku. Přestože jsme letěli jen s malými příručními batohy, goretexem jsme byli dobře zásobeni. Zaparkovali jsme na malém parkovišti, oblékli jsme se do bund a nepromokavých kalhot a vyrazili jsme do kopců zahalených do mlžného oparu. Cestou do kopce k vodopádu nás usměvavý turista vracející se z hory upozornil, že nahoře u jezera fouká a začíná pršet. Pánovi jsme poděkovali, a pomysleli si, že to pro nás, dobře vybavené výletníky, nic neznamená a pokračovali jsme dál. Došli jsme k efektnímu vodopádu, který skutečně připomínal koňský ohon, a po dalších několika stech metrech nás čekalo horské jezírko s tmavě hnědou, rašelinnou vodou. Zde jsme už museli uznat, že se počasí trochu kaboní, ale větřík stále jen lehce vál. Stoupali jsme výš a výš k hoře nad jezerem a jak jsme stoupali, pomalu nám mrzl úsměv na rtech. Z mírného větříku se zatím stal fičák o síle orkánu, který nám podrážel nohy, a místy jsme museli lézt po čtyřech. Do toho začalo hustě pršet a my se v duchu omlouvali starostlivému panu turistovi, který nás na to upozorňoval. Další zádrhel nastal s horou a pěšinou, která na ni vedla. Hora totiž neměla žádný vrchol, prostě se jenom táhla dál a dál kamsi do mlhy a z pěšinky se nejprve stala ovčí stezička a i ta nakonec zmizela v rašeliništi. Skotsko se nám předvedlo v celé své pochmurné červnové kráse. Po marném boji s větrem a deštěm jsme se rozhodli pro taktický ústup a trochu zahanbeni slezli z hory zpět do údolí. Dole na parkovišti už nikdo nebyl, jen naše vypůjčené mrňavé autíčko. Unavení a mokří jsme se rozhodli nikam dál nejezdit a přespat na parkovišti pod větrnou horou.
(Ne)slavný Edinburgh a univerzitní město St. Andrew´s
Probudili jsme se do šedého, deštivého a větrného rána. V autě byly obrovské kapky vody a 200% vlhkost vzduchu, oblečení jsme měli mokré a vyhlídky na jeho usušení mizivé. Jako nejlepší možnou zábavu pro takový den jsme zvolili návštěvu nedalekého Edinburghu, hlavního města Skotska. Projížděli jsme kopcovitou, divokou krajinou a na mapě nás zaujala vyhlídka na horskou prohlubeň "Devil´s Beef Tub" což jsme počeštili jako "Kotlík s ďábelským hovězím". Trochu nám připomínal Obří důl v Krkonoších, co to mělo společného s pikantním hovězím jsme však nezjistili.
Do Edinburghu jsme dorazili až kolem poledne, přestože původní plán počítal se šestou ráno. Po troše bloudění jsme vyrazili do deštivého velkoměsta. Výstavní Edinburská třída "The Royal Mile" postavená celá z černého čediče v podstatě splývala s monochromně antracitovou oblohou. Počasí se nám trochu odrazilo na náladě, všechno nám připadalo tak nějak navlhlé, šedé a smutné. Abychom se na chvíli vyhnuli větru, dešti a depresi, zamířili jsme do muzea. Nebyli jsme však jediní turisté, kteří dnes měli podobný nápad. Protože bylo muzeum zadarmo, bylo tu plno podobných zoufalců, co se snažili ukrýt před nečasem, takže jsme se cítili trochu jako na hlavním nádraží. Mělo to tu dokonce i podobný odér. Do toho všeho byla stálá muzejní expozice jeden velký chaos, tvůrci se pravděpodobně rozhodli pro jakousi formu experimentální muzeologie, takže jsme si mohli prohlédnout indiánské oblečení v sousedství kostry Tyranosaura rexe, opodál si tokal parní stroj s pravěkými sekyrami a do toho všeho se nám snažil první skotský astronaut sdělit své zážitky z letu do vesmíru. Řekli jsme si "A dost!" Vypálili jsme z Edinburghu rychlostí blesku a zařekli se, že velká města budeme navštěvovat buď brzy po ránu nebo pro jistotu vůbec.
Jako plán B pro tento deštivý den jsme vymysleli vyhlídkovou jízdu po pobřeží. Přejeli jsme záliv Firth of Forth a pokračovali dále na poloostrov Firth, kde jsme navštívili pár menších městeček. V ďábelském větru jsme v přístavu městečka Burntisland poobědvali fish and chips and pickled egg (vajíčko naložené v kyselém nálevu, jako ve své hospodě nabízel Očko ze Simpsonových). Z přístavu byl pěkný výhled na Edinburgh na protějším břehu a my se kochali tak intenzivně, až nám většinu hranolek odfoukl vítr kamsi na rozbouřené moře a část ryby snědl racek, takže jsme v podstatě jedli jen to hnusné kyselé vajíčko. Neúspěch…
Na skok jsme se podívali do roztomile staromódního městečka St. Andrew´s, kde na místní slavné univerzitě studoval i princ William. Jednotlivé univerzitní katedry sídlily v tradičních kamenných kampusech z 19. stolení obrostlých růžemi, studenti chodili vkusně oblečení a vypadalo to, že tweedový oblek a oxfordky jsou v podstatě součástí místního dress codu. Poté, co jsme potkali noblesního pána s fajfkou, co si ve výloze obchodu se zájmem prohlížel golfové hole, jsme si tu připadali trochu jako chudí příbuzní na návštěvě v Bradavicích. Návštěvou St. Andrew´s jsme ukončili prohlídku poloostrova Firth a na noc se usídlili nedaleko národního parku Cairngorm, který jsme měli v plánu navštívit zítra.
Ptačí zoo v národním parku Cairngorm
Po ránu jsme se v nedalekém městečku Blairgowrie informovali o všem, co zajímavého skýtá národní park Cairngorm. Nakoupili jsme zásoby a vyrazili vstříc mlžným horám a vřesovištím. První výlet vycházel z poeticky pojmenované vesničky Blacklulans a vedl nás na vrchol hory Mount Blair. Místní na nás koukali trochu nedůvěřivě, ale vidle i louče naštěstí nechali být, což jsme považovali za dobré znamení. Cestička na vrchol nás vedla skrze soukromou pastvinu, kterou hlídalo nebezpečně vypadající chlupaté a rohaté stádo skotského náhorního skotu. Přítel se trochu obával o naše zdraví, a proto jsme chlupáče obešli obloukem se solidním poloměrem. V půlce hory však cesta již tradičně bez varování zmizela kdesi ve vřesu a nám nezbývalo než jen držet směr až k plochému vrcholu hory, přičemž jsme v duchu vzdávali hold klubu českých turistů a jejich značení (což se nám na našich výpravách stává dost často). Na vrcholu opět skučel skotský uragán, tak jsme se tu raději moc dlouho nepotloukali a vzali to jinou cestou dolů, kolem pastvin a oveček.
Další Cainrngormský výlet jsme si naplánovali k jezeru loch Beanie. Tentokrát jsme rovnou rezignovali na hledání cesty a ostrou chůzí jsme se vydali přímo do vřesoviště, které, stejně jako při minulém výletě hlídal polodivoký skot (hovězí, nikoliv chlápek v kiltu), kterého jsme se však tentokrát již tolik nebáli a sebevědomě jsme jej obešli. Na tomto místě musím zmínit specifické zvířectvo, které jsme na vřesovišti potkali. Ze savců jsme viděli všudypřítomné králíky a dokonce severského zajíce běláka s černými špičkami uší. Z ptactva mohu zmínit bekasinu otavní, která si díky svému mečivému hlasu vysloužila přezdívku nebeská koza, černobílé ústřičníky, bělokury a také spousty dalších slepičáků, kterým se zde říká "grouse". Došli jsme k temnému jezírku, které v nás vyvolávalo trochu melancholickou náladu, ale to snad už ke Skotsku patří. Stále foukalo a mrholilo a tajuplnou atmosféru ještě umocňovala opuštěná lodička s vypitou lahví od whisky na dně (stylově - značka Famous grouse s obrázkem bělokura na obalu). Přes malé vřesovištní safari jsme se vrátili zpět k autu. Déšť nám zkalil vyhlídky na další větší výlet a proto jsme se jen s pár krátkými zastávkami přesouvali k městečku Inverness - centru Skotské vysočiny.
Inverness a papundeklové menhiry
Jednou ze zastávek na cestě k Inverness byly i megalitické menhiry. Jako fanynka knižní série a seriálu Outlander, jsem si samozřejmě nezapomněla jen tak cvičně zkusit, jestli mě menhir, tak jako v knize, kouzlem nepřenese do 18. století za nějakým pěkným osvaleným Skoťákem. Nic takového se bohužel nekonalo, jenom přítel nad mým pokusem koulel nechápavě očima.
Do Inverness jsme dorazili brzy ráno, kdy bylo všechno ještě zavřené, což nám vůbec nevadilo a my se mohli nerušeně procházet centrem. V místním infocentru jsem se s lehkým mrknutím oka zeptala slečny u kasy, kde že jsou ukryté ty tajemné kouzelné menhiry z mého oblíbeného seriálu a slečna mě oznámila, že je filmaři vyrobili z papundeklu pro účely seriálu. Říkala mi to s velkou lítostí v hlase a vypadalo to, že je z této skutečnosti sama zklamaná.
Vzala jsem si alespoň nějaké prospekty o ostrově Skye, po jejichž prostudování jsme se rozhodli pro změnu trasy. Kvůli dost marnému počasí jsme se namísto zdolání nejvyšší hory Skotské vysočiny i celé Velké Británie, hory Ben Nevis, rozhodli pro návštěvu zmíněného ostrova. Nakoupili jsme zásoby v "ledových jeskyních", jak jsme překřtili nákupáč Mark and Spencer´s, kde neustále hučely otevřené chlaďáky a člověk jej musel navštěvovat pouze v péřové bundě.
Jeli jsme podél světoznámého jezera Loch Ness, které nám, upřímně řečeno přišlo ze všech jezer, které jsme tu viděli nejnudnější a k tajuplnosti mělo dost daleko. Skrze Skotskou vysočinu jsme dojeli až k hradu Eilean Donan, údajně nejfotografovanějšímu hradu ve Skotsku. Není se čemu divit, že zde pobíhaly hordy Japonců, Indů i Evropanů, kteří zběsile mačkali spouště svých fotoaparátů, jakoby nemělo být žádné zítra. Tak jsme si ho tedy také vyfotili, jak se sluší a patří a jeli zase dál. K večeru jsme přejeli most na ostrov Skye, který jsme se chystali další den prozkoumat, jenom jsme si přáli, aby se počasí alespoň trochu umoudřilo. Příroda si naše přání vyslechla, vysmála se nám a navečer spustila divoký vichr a liják.
Pohádkový ostrov Skye
Ráno lilo vesele dál. Už jsme si začínali pomalu zvykat a z nepromokavých bund v podstatě nevylézali. Jeli jsme rovnou do městečka Portree, s poklidným přístavem lemovaným pestrobarevnými rybářskými domky. Již tradičně jsme navštívili infocentrum, kde jsme zároveň nakoupili nějaké dárky, především šály a plédy z tradičního jemňoučkého kašmíru , který se zde vyrábí z jehněčí prvně střižené vlny. Obaleni do tradičního tartanu, vydali jsme se vstříc skalisku zvanému Old man of Storr. Kolony aut lemující silnici dávaly tušit, že se jedná o turistický magnet ostrova. Výstup ke skalním útvarům byl prudký a ještě ztížený ostrým protivětrem. Navíc tu byla hlava na hlavě, takže jsme stoupali velmi pomalu ve frontě dalších lidí. Pro jednou ale nepršelo a výhledy byly ohromující, vysoké skalní jehly propichující těžká šedá mračna působila jako obří špičaté menhiry.
Další zastávkou v pořadí byl čedičový útes zvaný Kilt Rock, jehož černé sloupy mají připomínat poskládaný kilt. Zastavili jsme se v místě, kde do překvapivě klidného a čistého moře stéká devadesátimetrový vodopád, k němuž jsme se však kvůli silnému větru báli přiblížit.
Od moře jsme pokračovali znovu do hor a udělali si procházku za výhledy směrem do centrální části ostrova. Holé a svěže zelené kopce, kde trsy trávy čechral vítr nám připomínaly scény z filmů a seriálů a není se čemu divit, však se jich tu mnoho točilo. K večeru jsme si ještě zajeli k tajemnému údolí, kterému se říká Fairy Glen, tedy údolí víl. Cestu lemovaly kopcovité mohyly, jezírka a pokroucené stromy, které opravdu vypadaly jako nějaké vílí domečky se zahrádkami. Dali jsme vílám dobrou noc a uvelebili se ke spánku v autě na nedaleké cestě lemované skupinami megalitických menhirů.
Ráno jsme se probudili natěšení na druhou část ostrova Skye. Ze seznamu dnešních atrakcí hned na začátku vypadl hrad Dunvegan, který byl zcela nekompromisně zavřený a tak jsme se otočili na pětníku a pokračovali na druhou položkou na seznamu - korálovou pláž. Prospekt sliboval pláž s čistým bílým pískem obývanou rodinami králíků, tedy v podstatě Karibik. Cestou ke králíkům tradičně vydatně pršelo, díky tomu jsme se bělostnou pláží mohli kochat docela sami, na koupání to ale rozhodně nebylo, leda snad pro Wima Hofa. Číslo tři na seznamu dnešních výletů zastával maják Neist Point, nejzápadnější výběžek ostrova Skye ke kterému vedla dlouhá úzká silnička na kterou se vešlo pouze jediné auto. Sestupovali jsme nejprve z útesu po schodech, pokračovali jsme k mořským příbojem ošlehávaným skaliskům, za kterými byl vidět malý skalnatý ostrůvek se zmíněným majákem. Útesy kolem majáku byly poseté hejny mořských ptáků, jejichž křik se mísil s duněním vln, rozbíjejícími se o útesy. Vrátili jsme se k autu, nasedli a poté se vraceli po úzké silnici. Museli jsme však zastavit na malém odpočívadle, protože proti nám už se draly kolony aut a autobusů, aby se také pokochali výhledem na maják. Pro tento den jsme měli zážitků až až, a proto jsme se rozloučili s ostrovem Skye a zamířili zpět na Skotskou pevninu. Místo na přenocování jsme našli nedaleko městečka Fort William, ležícímu pod nejvyšší horou Velké Británie Ben Nevisem. K večeru se opět rozpršelo a vypadalo to, že všichni midgies (otravné mrňavé mušky, které sají krev) z okolí se slétli schovat před deštěm k našemu autu, které jsme kvůli nim museli neprodyšně uzavřít.
Národní park Ben Nevis
Celou noc silně pršelo a ani ráno se situace nezměnila. Hory halily těžké mraky. My se přesto rozhodli alespoň na krátkou procházku v národním parku, výstup na Ben Nevis jsme však zavrhli. V dešti jsme se vydali na výlet kolem divoké horské říčky s vodopády. Všude kolem nás kvetly keře, z jejichž silné vůně nás skoro bolela hlava. Abychom se alespoň pokochali výhledem na nejvyšší horu, pokračovali jsme k městečku Glencoe, kde jsme se prošli kolem jezer a rašelinišť, odkud byl na Ben Nevis dobře vidět. Dokonce se na chvíli umoudřilo i počasí a díky tomu jsme si užili asi nejkýčovitější výlet, na modrém nebi se honily mraky, les svěže voněl a stoupala za něj pára, slunce v dálce osvěcovaly svahy hor.
Před sebou jsme měli dnes ještě dlouhou cestu, potřebovali jsme se dostat až ke Glasgow, kde jsme najeli na dálnici a frčeli přímo na jih. Cesta rychle ubíhala a odpoledne jsme se dostali k našemu cíli - městečku Moffat, které již leží v hraniční oblasti mezi Anglií a Skotskem (Scottish borders). Během celého pobytu ve Skotsku jsme se obvykle stravovali v nějakých bistrech, baštili mastné fish and chips, ale ani jednou jsem neochutnala tradiční haggis (ovčí žaludek plněný ovesnými vločkami a nasekanými vnitřnostmi, něco jako naše jitrnice), což jsem se rozhodla tento den napravit při návštěvě místní restaurace. Přítel se spokojil se Skotským lososem, aby těch ryb neměl náhodou málo. Všechno nám chutnalo, ale upřímně řečeno, po týdnu bez vařiče jsme ocenili v podstatě cokoliv teplého (a nesmaženého), takže kuchař se s haggisem nemusel ani moc snažit a mě by i tak chutnal jako mana nebeská.
Oblast Scottish borders
Skotsko jsme uzavřeli opět návštěvou Hadriánova valu, o kterém však budu psát v jiném článku. Po přejetí hranic s Anglií se jako mávnutím kouzelného proutku opět vyjasnilo nebe, vysvitlo slunce a ta těžká šedá mračna jakoby přes tuto magickou hranici nemohla. Přestože nám v podstatě celý týdenní skotský výlet propršel, ani moc jsme se nezlobili. Uvědomili jsme si, že ta divokost je zkrátka Skotské krajině vlastní.
