Začátek expedice a cesta z Dillí do hor
Svůj článek o Mera Peaku jsem kdysi uvedl písničkou "když se podaří, co se dařit má"… Tahle výprava by šla uvést spíš moudrem o tom, že i když se na začátku posere, co se posrat dá, pořád z toho může být skvělá expedice. Tentokrát míříme do indického Garhwalu, na šestitisícový Kalanag.
„Kalanag byl jeden z mých prvních kopců, lezl jsem ho v roce 1979,“ říká kapitán Kumar, majitel agentury, která nám v Indii servisuje už několik výprav. Po návštěvě IMF (Indické horolezecké federace) v Dillí, kde jsme si vyzvedli povolení a styčného důstojníka Manúče, vyrážíme autobusem na sever. Zjišťujeme dvě věci: Indie staví dálnice neskutečným tempem a káva italského typu už sem taky dorazila.
Za Dehradunem mizí nížina a krajina se mění v téměř kolmé svahy nad řekou Yamuna. Úzké cesty, výstavba, vyhýbání se autům. Rychlost 25 km/h. Regionální permity nemají, prý „měli oslavy“. Do Sankri (1950 m) dojíždíme až za tmy.
Výstup z údolí a boj s počasím
Ráno povolení stále nikde, bereme tedy provizorní třídenní permit. Počasí hlásí tři dny deště a nahoře 40 cm sněhu, takže utíkáme co nejdřív nahoru. Džípy nás vezou až do Gangwaru, kde se zavazadla přesunou na muly a my se vydáváme dolinou Barasu Gad přes jedlové lesy, čajovny, vodopády a vesničky Osla a Seema. K večeru stavíme stany v Davsu Thač (3030 m).
Ráno se chystáme pokračovat, jenže začne regulérně pršet. Čekáme, vyrazíme v díře mezi mraky… a okamžitě zase zmokneme. Déšť se nad Ruinsara Tal mění ve sníh a my dorážíme k jezeru promočení skrz naskrz. Stany stavíme ve sněhové břečce, večeře je „na stojáka“.
Následující den vypadá následovně : sníh, déšť, sníh, déšť, čaj, čokoláda, karty. Část mul jde dolů, prý by tu „zdechly“. Některé zůstávají – ty asi zdechnout můžou, těžko říct.
Base camp, první výškové tábory a náročný terén
Počasí se další den konečně umoudří, ale v půli cesty k základnímu táboru Kiarkota (4240 m) začíná sněžit. Nejhorší jsou traverzy po mokrém sněhu na prudkých svazích. Klouže to jak čert a máme docela obavu z lavin. Do bejzu (base camp) dorážíme odpoledne za slunečného počasí. Všude je bílo jako o Vánocích… Bohužel jsme bez zavazadel, protože muly uvízly dole. Naštěstí je v táboře jiná výprava a půjčí nám spacáky a karimatky. Do stanů se tři lidi vejdou, když musí.
Ráno konečně krásně. Konečně Himaláj jak z katalogu: modrá, mrazivá obloha, ledovcové splazy všude okolo. Muly dorazí i s věcmi a po obědě vyrážíme rekognoskovat cestu dál. Terén je plný lámavých morén, sesuvů a hlinitých svahů, kde každou chvíli podklouzne noha. Do prvního výškového tábora (4600 m) vede velmi nepříjemná cesta a teprve tady chápeme, proč je postavený tak blízko bejzu.
V druhém táboře (cca 5000 m) už leží 30 cm ušlapaného sněhu. Traversy, které nás děsily, naštěstí přes noc zmrzly. Potkáváme výpravu, která jde z vrcholu, jedna holka má výškovku a dostává kyslík. Jitka, která původně odmítla jít dál, se nakonec objeví i se styčákem Manúčem. Asi se jim na vrchol taky zachtělo. Vodu už musíme jen tavit z ledu.
Finální výstup, vrchol a návrat do civilizace
Do třetího tábora (5420 m) vedou tři hodiny přes zmrzlé plató a pak strmý výšvih s fixem. Jsme tu sami, poslední expedice sezóny. V noci pořádně mrzne, budík máme na čtvrtou.
Ráno si nadávám. Abych měl suché vnitřní botičky, tak jsem si je dal na noc do spacáku, ale navíc jsem si je i obul. Výsledkem bylo, že jsem se do nich v teple stanu a spacáku zpotil. Snažil jsem se je sušit, ale podařilo se mi to jen částečně. Výsledek byl, že mi mráz chytil špičku dvou prstů.
Měsíc nám svítí, lehce fouká, mrzne. Po dvou hodinách stále žádné slunce, jsme na špatné straně hřebene. Ledová stěna má skoro sto metrů a 60°, naštěstí je tam fix. Nad ní konečně sluníčko.
Poslední úsek se táhne. Naváté desky a pod námi černá skalní stěna - Black Peak. Asi po 5,5 hodinách stojíme s Pavlem a Manúčem na vrcholu Kalanagu (6387 m). Zubatý horizont Himaláje všude kolem, radost obrovská. Postupně dorazí osm z jedenácti. Skvělý výsledek!
Sestup slaňujeme, dole v trojce vaříme a někteří ještě stahují až do jedničky, protože je tam konečně teplo a tráva. Následující den jsme všichni zpátky v bejzu, sestup do civilizace připomíná babí léto v Alpách nebo Tatrách : jezírko Ruinsara Tal, vodopády, vůně lesa.
Expedice, která začala jedním zádrhelem za druhým, nakonec dopadla jako životní zážitek. A při posledním průchodu lesy u Sankri jsme se shodli na jednom moudru: „Nepál je dnes už naleštěný marketingový produkt. Autentické Himaláje jsme tentokrát našli v Indii.“
Medailonek autora
.jpg)