Ostrovy chudých rytířů
Začnu trochu ze široka. Jako suchozemští tvorové máme tu nevýhodu, že 71% povrchu naší planety pokrývá voda. I když se budeme snažit sebevíc, prozkoumání vodního živlu pro nás bude přinejmenším obtížné. Jediné možnosti, jak můžeme aspoň na krátkou nahlédnout pod mořskou hladinu, jsou buď pořádně pocvičit potápění na nádech, nebo si pomoci potápěčskou výbavou. Jako malá jsem si při plavání v moři přála, abych mohla zůstat pod hladinou déle, než na jediný nádech. Tenkrát jsem ještě nevěděla, jak to udělat, tak jsem se musela spokojit s dokumenty v televizi. Sen o potápění jsem si nakonec splnila v roce 2012 na Novém Zélandu u Ostrovů chudých rytířů.
Byl únor, suché a teplé novozélandské léto. S přítelem jsme si užívali měsíc volna, než nám začnou sezónní práce v ovocných sadech. Projížděli jsme kolem severního ostrova a měli jsme v plánu navštívit severovýchodní pobřeží se spoustou zátočin a ostrovů. Zjistili jsme, že se zde nachází podmořská rezervace kolem malých ostrůvků, prý jedna z nejkrásnějších potápěčských lokalit na světě. Byla by ohromná škoda nic z rezervace nevidět, a proto jsem začala uvažovat nad tím, jakým způsobem by bylo možné se zde potápět. Přítel nebyl v té době zrovna příznivcem vodního živlu, i ve třiceti stupních si radši někam zalezl a četl si knížku, potápění na nádech mu moc nešlo a z mořských potvor měl dost respekt. Po delší úvaze ale uznal, že by stálo za to, abychom se v rezervaci potápěli oba.
Pídili jsme se po tom, jak plán uskutečnit, a zjistili jsme, že to nebude úplně jednoduché. Museli bychom se předem domluvit s potápěčskou společností, zaplatit si ponor a před ním projít školením. Přemýšleli jsme o tom a nakonec jsme se rozhodli pro celý základní kurz "Open Water Diver", díky kterému bychom se nemuseli potápět pouze jednou na tomto místě, ale kdekoliv na světě na volném moři do 18 metrové hloubky. Jde vlastně o takový řidičák pro potápěče. Na Novém Zélandu takový kurz není zrovna levná záležitost, hned jsem si představila, kolik kiwi a jablek mi musí projít rukama, abych si na kurz vydělala. Abychom vůbec mohli vlézt do vody, bylo nutné nejprve absolvovat online teoretické zkoušky. Připravovali jsme se na ně v knihovně města New Plymouth, ležícího ve stínu sopky Taranaki, tedy "Osamělé hory" z filmu Hobit. Při přípravě jsem si bolestně uvědomovala, že fyziku jsem měla naposledy na základce a z hlavy jsem horko těžko dolovala Archimédův zákon. Vzpomněla jsem si jen na to, že když si Archimédes dával večer vanu, tak mu přetekla, asi se tenkrát v antickém Řecku nešetřilo vodou. Po čtyřech dnech sezení v knihovně jsme teoretickou část zvládli, teď nás měla čekat praktická část.
Z New Plymouthu jsme se vydali přes celý severní ostrov na východní pobřeží do vesnice se záhadným maorským jménem Ngunguru, kde jsme podstoupili lékařské vyšetření od německého doktora, abychom získali povolení k potápění. S orazítkovaným papírem jsme pokračovali do další prapodivně pojmenované vísky Tutukaka, kde sídlila potápěčská základna. Vyplnili jsme papíry, zaplatili nekřesťanské peníze a zapsali se na kurz, který měl začít hned další den. Na noc jsme se s naším autem a hotelem v jednom ubytovali v kouzelné zátoce Whale bay, s tyrkysově modrým mořem a jemným pískem jak z letáků cestovních kanceláří.
Ráno dalšího dne jsme se v potápěčské společnosti seznámili s naším instruktorem Laurentem [Loránem], který pocházel z francouzského ostrova Reunion ležícího uprostřed Indického oceánu (mimochodem víte, že když tam poletíte z Paříže, že vám stačí jen občanka? Je to let v rámci EU). Společně s námi se na kurz přihlásil ještě jeden postarší Novozélanďan, který byl lehce nervózní z nedávných žraločích útoků u východního pobřeží. Společně jsme se přesunuli do nedalekého městečka, kde jsme měli celý den trénovat potápěčské dovednosti v místním hlubokém bazénku. Navlékli jsme se do dvojitých neoprénů, ploutví a masek, kolem pasu těžká olověná závaží, BCD (taková vesta, které vám umožní, že ve vodě neletíte vzhůru k hladině ani padáte dolů jako šutr), a na záda lahve se stlačeným vzduchem, ze kterých čouhaly různé hadičky. V tom všem jsme se cítili nemotorní a těžcí, sotva jsme se drželi na nohou, neuměla jsem si představit jak v tom všem elegantně plavu coby delfín v moři. Instruktor Laurent se ukázal jako svědomitý a přísný učitel, jehož misí bylo dostat ze svých žáků to nejlepší. Každou chvíli nás s francouzským přízvukem peskoval, že se potápíme jako "bloody amateurs", nehledě na to, že jsme trénovali teprve půl hodiny. My jsme si pro změnu připadali jako malé děti, které zlobí na tělocviku. Každou chvíli někdo z nás potřeboval čůrat, voda nám přišla moc studená a v bazénu jsme lítali jako vítr v bedně. Na konci dne jsme ze studené vody, přemíry dusíku a informací cítili strašně unavení. Přesto jsme se těšili na další den na otevřené moře.
Další den ráno jsme se s Laurentem setkali už pouze my dva, Novozélanďan to vzdal, strach ze žraloků (a z Laurenta) nad ním zvítězil. Po krátkém brífingu jsme se nalodili a zamířili směrem k ostrovní rezervaci. Loď skákala na vlnách a přítele sevřela mořská nemoc, nedá se tedy říct, že by si cestu zvlášť užil. Ostrovy samotné by byly pro většinu lidí asi zklamáním. Jen pár skalisek vyčnívajících z moře s trochou zeleně na vršcích. O to větší šok nás čekal po našem prvním "obřím skoku" do moře. Veškerá tíha vybavení z nás opadla a cítili jsme se jako ve stavu beztíže. Před námi se otevřel úžasný nový svět a z šoku jsme během chvilky zapomněli na pravidla, která nás Laurent pracně učil a rovnou si vydýchali minimálně půlku lahve. Kolem nás se hemžily mraky ryb, připadali jsme si jako v dokumentu BBC, jen místo Davida Attenborougha vedle nás plaval pedantský Francouz. I Laurentovi bylo jasné, že při prvním ponoru po svých svěřencích nemůže chtít zázraky, hlavně že mu neuplavou nikam daleko a nedělají úplné kraviny. Proto nás nechal, ať se kocháme a vstřebáváme zážitek. Dokonce nás vzal do podmořské jeskyně, kde jsme se setkali s rybami s velkýma očima a příhodným jménem Big Eye, jak jsme se dozvěděli později. Náš první ponor trval jen něco málo přes půl hodiny, zatím jsme neuměli hospodařit dobře se vzduchem.
Při druhém ponoru jsme se museli vrátit k vojenskému drilu, jediné co chybělo, byl bič a hořící obruč v Laurentových rukách. Po návratu do Tutukaky jsme si uvědomili, jak moc jsme z potápění vyčerpaní, což byl následek přemíry zbytkového dusíku v těle.
Na další den a další ponory jsme se těšili jako malé děti. Příští ráno se přítel nadopoval prášky proti mořské nemoci a konečně si užil i cestu k ostrovům, která byla všechno jen ne nudná. Pozorovali jsme delfíny, létající ryby a albatrosy a vlny s lodí pořádně házely. Po asi hodinu trvající plavbě se naše loď přiblížila k ostrovům a vplula přímo do obrovské mořské jeskyně Rikoriko. Ta připomínala hangár se 100 metry na šířku a 40 metry na výšku. Nemuseli jsme se obávat, že bychom při ponoru překročili nám povolenou maximální hloubku, protože dno jeskyně leželo asi v 15 metrech pod mořskou hladinou. Tentokrát nás nečekala hustá rybí polévka jako předchozí den, spíš tajemná fantazie světel a stínů a s hororovými prvky. Objevili jsme na dně čelist vorvaně, stále ještě s několika obrovskými zuby. Ještě zajímavější byl druhý ponor do podmořské skalní průrvy. Nad hladinou vyčnívala skála s jakousi malou Pravčickou bránou, na první pohled nic extra úžasného, ale nám už bylo jasné, že zde zdání často klame. Na volném moři plavala hejna ryb, ale to nejzajímavější na nás čekalo pod skalním obloukem. Museli jsme překonávat poměrně silný proud a doslova jsme plavali v obrovském rybím hejnu. Kolem nás se míhaly ryby všech tvarů a velikostí a já jsem litovala, že náš foťák není určený k focení pod vodu. Laurent foťák měl a něco málo i vyfotil, ale bohužel rozmazané obrázky se nemohly vyrovnat realitě. Pod námi se otevírala skalní průrva. Dostali jsme se na druhou stranu, kde nás čekalo cvičení s Laurentem, tentokrát jsme trénovali podmořskou orientaci za pomoci kompasu. Bohužel čas pod mořskou hladinou utíká neúprosně s každým nádechem a za pár desítek minut jsme se museli vracet k lodi. Proplouvali jsme opět mořskou průrvou, tentokrát společně s proudem, takže jsme nemuseli vyvíjet žádné úsilí a jen se vezli a kochali. Kousek pod námi se elegantně vznášely dvě trnuchy. V tu chvíli jsem si vybavila nešťastný konec známého "lovce krokodýlů" Stevea Irwina, a proto jsem se trnuchám radši ani nepodívala do očí, abych je nenaštvala.
Po návratu do Tutukaky jsme ještě poseděli s Laurentem na pivu, vyplnili jsme svoje potápěčské deníky a Laurent nám diktoval jména ryb, které jsme při ponoru viděli. Jména těchto ryb nám v té době ještě vůbec nic neříkala, mnohé se navíc vyskytují jenom na Novém Zélandu a díky tomu oplývají i nevšedními maorskými jmény jako Mahi mahi, Mao mao nebo Hiwi hiwi. Nakonec jsme dostali zasloužené licence "Open Water Diver". I po tak dlouhé době na své první ponory s láskou vzpomínám, protože nám otevřely cestu do nového světa. V mnohém jsme se od té doby zdokonalili, naučili se poznávat rybí druhy a potápěli jsme se na mnoha nádherných místech. Na první "obří skok" a následný šok po prvním potopení pod mořskou hladinu se ale prostě nezapomíná.