Naše první kratinké setkání s Bangkokem proběhlo v roce 2016, kdy jsme na místním letišti Suvarnabhumi přestupovali cestou na Bali. Jen pár dní před tím zemřel velice oblíbený thajský král Ráma IX., který Thajsku vládl již od roku 1946. Délkou své vlády jej předčila pouze Alžběta II. a Ludvík XIV. A tak Ráma obsadil pěknou bronzovou příčku kategorie „nesmrtelných" panovníků. Na trůn po něm usedl jeho syn, který však ani náhodou nedosahuje popularity svého otce. V Thajsku je ale kritika krále zakázaná pod přísnými tresty, takže si na něj místní nemohou ani postěžovat u piva (mimochodem nejoblíbenější thajské pivo - Chang - slon, je velice známé a vyváží se do celé Asie, ale také do Evropy, občas je možné ho koupit v Lidlu v rámci "asijského" týdne). Hned po přistání bylo na první pohled zřejmé, že jsme přijeli do doby státního smutku, všude totiž visely portréty zesnulého krále, zahalené do černého flóru.
O pár let později, v roce 2018 se tentokrát stalo Thajsko naší cílovou dovolenkovou destinací. Bangkokem jsme opět jen rychle prolétli cestou na ostrov Koh Chang a Koh Kood. Orchideje a úžasné barevné sochy obrů nás přivítaly v letištní hale, kterou jsme prošli až do spodního patra, kde funguje spousta různých restaurací se vším možným, na co si jenom vzpomenete. Protože jsme se v thajské kuchyni zatím neorientovali, vybírali jsme podle pocitu, což se nám náležitě vymstilo. Vybrali jsme si jakési široké rýžové nudle, připomínající bílé slimáky, které navíc paní kuchařka nezapomněla zalít pořádnou naběračkou jakési průsvitné omáčky konzistence i vzhledu vetřelčích slintů. Měli jsme strašný hlad, takže jsme do sebe s trochou sebezapření slizký pokrm dostali. Nelze však říci, že bychom si na něm zvlášť pochutnali…
Důkladně jsme prozkoumali Bangkok teprve při naší třetí návštěvě Thajska, před třemi lety, v roce 2020. Doslova jsme si jej vychutnali, protože jídlo jsme tu řešili v podstatě neustále. Ze zasněžené a pochmurné Moskvy jsme přiletěli přímo do rušného centra tropického ráje. Venku nás ovanul horký vlhký vzduch prosycený pachy kanalizace, moči, ale i vůněmi květin a jídla. Z té kombinace se nám udělalo nevolno.
Ubytování v Bangkoku jsme si našli v čínské čtvrti, v hotelu s nádherným výhledem na celé město, kterým jsme se mohli kochat při snídani z hotelové terasy. Docela nás překvapilo, že všude kolem nás od brzkého rána kokrhali kohouti, které zde lidé chovají na horních terasách budov v malých klecích, pravděpodobně pro ilegální kohoutí zápasy. Při výhledu z terasy mě upoutal chrám celý pokrytý zlatem, který zářil jako maják. Trochu mi připomínal Ještěd a napadlo mě, jak by ten asi vypadal celý pokrytý zlatem… Protože se na cestách nejraději necháme unášet proudem, než abychom navštěvovali top ten turistické památky dle doporučení průvodců, zvolili jsme jako cíl první výpravy po Bangkoku právě tento zlatý chrám.
ZLATÝ CHRÁM
Ukázalo se, že zlatých chrámů je v Bangkoku více a tento konkrétní se jmenuje Wat Saket - chrám zlaté hory. Zlatá svatyně stojí na uměle navršené hoře a vystupuje do výšky 77 metrů, což stačí na to, aby byl v rovinatém městě skvěle vidět. Rozhodli jsme se k ní dojít pěšky, protože od našeho hotelu nebyla daleko a také jsme si chtěli trochu protáhnout nohy po včerejším dlouhém letu. Cesta nás vedla spletí hustých ulic s rušnou dopravou. V uličkách nám nad hlavou viselo ohromné množství elektrických drátů, které se potkávaly v hustých pletencích u sloupů vysokého napětí a vypadaly jako elektrikářova zhmotněná noční můra.
Silnice pro nás představovaly zkoušku odvahy. Nemohli jsme počítat s evropskými pravidly, vládlo zde právo silnějšího - tedy aut. Jejich proud bohužel nikdy neustával a z toho důvodu jsme silnice přecházeli za pomoci místních, kteří se pravděpodobně s modlitbou na rtech neohroženě vrhali mezi auta, ale vždy záhadně vyvázli se zdravou kůží.
Přímo u chrámové hory nás potěšil příjemný malý parčík se spoustou laviček a dokonce s rozprašovači osvěžující mlhy, kde jsme si mohli v klidu odpočinout a poslouchat u toho buddhistické modlitební mantry, znějící z ampliónů. K chrámu samotnému se vinula cesta kolem hory, po jejíchž úbočích tekly stružky čisté vody a všude kolem kvetly orchideje. Na několika odpočivadlech jsme mohli nechat rozeznít různé zvonky, zvonečky a gongy, které mají v thajském buddhismu silný rituální význam. Zvuk zvonu údajně pomáhá věřícím soustředit se na meditaci a modlitby a navíc odhání zlé duchy, díky čemuž jsou obyvatelé chrámu dobře chráněni. Ve svatyni jsme se poklonili zlatému Buddhovi a pokochali se nádherným výhledem na rušnou metropoli. Zpět do čínské čtvrti jsme to vzali přes centrum a padli jsme vyčerpáním i kvůli spánkovému deficitu.
MICHELINSKÁ VEČEŘE
K večeru jsme se pustili do další citytour. Vydali jsme se tentokrát směrem na jih k řece do hloubi čínské čtvrti. Připadalo nám, že čtvrť je ještě hustěji obydlená s ještě větší koncentrací nejrůznějších obchodů a restaurací než centrum Bangkoku a docela nás překvapilo a zároveň rozesmutnilo, kolik z nich nabízelo k jídlu polévku ze žraločích ploutví. Mnoho druhů žraloků je ohroženo vyhynutím kvůli nadměrnému lovu a z toho důvodu jsme se rozhodli v těchto podnicích nejíst a raději jsme pokračovali až k nedalekému přístavu. Měli jsme už docela hlad ale bohužel čím hlouběji do čínské čtvrti jsme šli, tím méně otevřených občerstvení jsme cestou viděli a ty, které zůstaly otevřené prodávaly jen jakési podivné nevábné kachní kůže, na jejichž ochutnávku jsme neměli dost kuráže ani dost silný žaludek. Už jsme začínali smiřovat se sladkostmi z večerky, ale řekli jsme si, že hledání dáme ještě chvilku. A trpělivost se vyplatila. Objevili jsme docela obyčejné pouliční bistro. Nakoukla jsem dovnitř, ale výhled mi zakrývalo spousta samolepek s nápisy a hvězdičkami. Nic naplat, usadili jsme se tedy venku u posledního volného stolku na malé plastové židličky a čekali na obsluhu. Během čekání se tu najednou objevila skupina asi deseti turistů s průvodcem. Nevěnovali jsme jí pozornost a radši vybírali jídlo z jídelního lístku. Kolem nás stále proudili lidé, kteří by se také rádi dostali do bistra, které však bylo již k prasknutí plné. Když se u našeho stolečku zastavila asi třetí turistická výprava, začalo nám to být už docela podezřelé a zaposlouchali jsme se do vyprávění průvodce. Bistro tu prý funguje už velmi dlouhou dobu a před dvěma lety získalo michelinskou hvězdu, kterou si drží dodnes, na ceně jídla se však nic nezměnilo, průměrná cena chodu byla něco kolem 35 korun. Došlo nám jaké máme štěstí a těšili jsme se, co dostaneme za lahůdku. Jaké bylo moje překvapení, když přede mnou přistály staré známé slimáčí nudle se slintovou omáčkou! Kupodivu tyto byly od verze z letiště osmahlé, výborně ochucené a prostě vynikající! Kdo by to byl do slimáčích nudlí řekl?
STARÉ CENTRUM BANGKOKU
Před odjezdem na ostrov Koh Phangan jsme si udělali čas na průzkum centra Bangkoku. Měli jsme ještě přetočený režim a tak se nám nedařilo vstát brzy ráno, centrum města jsme si tak prohlíželi v poledne, v době nejhorší pekelné výhně. Centrum Bangkoku je pochopitelně vše, jen ne klidné, všude troubí auta, motorky a mototaxíky-tuk tuky. Každou chvíli se nás pokoušel nějaký nabízeč nahnat na nějakou atrakci nebo nás prostě oškubat o peníze. Z toho důvodu jsme hledali spíše klidnější lokality a zadařilo se nám najít příjemně prázdný mnišský okrsek, takové koleje pro mladé mnichy. Tady jsme se usadili pod mohutným fíkovníkem, který pod svými rozložitými větvemi ukrýval malou svatyňku a k tomu navíc milou paní, která připravovala chutné thajské saláty. V lenošení jsme pokračovali v nedalekém parku, kde jsme se uvelebili opět pod stromem a já měla klid na psaní deníku. Za chvíli kolem mě prošel pán a jen tak mimochodem ukázal na větev nade mnou, kde se zrovna vyhřívala pořádná krajta! Její přítomností jsme se nenechali odradit a pod hadím dohledem jsme lenošili až do odpoledne. K večeru jsme se prošli kolem řeky, omrkli jsme místní univerzitní kampus a nadlábli se tu společně se studenty. Procházkou jsme pokračovali k asi nejznámější atrakci Bangkoku, královskému okrsku s množstvím chrámů z nichž asi nejznámější je chrám s obrovským zlatým ležícím Buddhou. K naší smůle byl chrám v obležení tuk-tukářů, nabízečů a šíleného množství turistů, což nás dokonale odradilo od jeho návštěvy. Tak snad někdy příště pane Buddho!
DŘEVĚNÉ ŠPALÍČKY
Další průzkum Bangkoku nás čekal až za čtrnáct dní, tentokrát při návratu z ostrovů Koh Phangan a Koh Tao. Se starým centrem jsme se už seznámili a chtěli jsme zkusit něco trochu jiného a proto jsme si našli ubytování v moderní čtvrti plné mrakodrapů. Autobus z ostrovů nás vyplivl v centru v pět hodin ráno a my se vydali přes probouzející se město pěšky, abychom se trochu rozhýbali. Cestou jsme potkali jen pár místních, občas také mnicha v křiklavě oranžové róbě při sbírání almužny. Zastavili jsme se nedaleko našeho starého známého zlatého chrámu, kde jsme si už předtím povšimli mnoha truhlářských a řezbářských dílen. Pro kamaráda jsme zde chtěli koupit několik kousků exotického dřeva, která by se mu hodila k výrobě šperků. Našli jsme maličký obchůdek, který vedl starý pán na vozíčku. Pánovi jsme se snažili vysvětlit, co bychom chtěli ale protože pán nerozuměl anglicky ani slovo, zavolal si na pomoc jednoho z mladíků, pravděpodobně vnuka. Chlapec pochopil a pomohl nám s výběrem, za krásný špalíček exotického dřeva však nic nechtěl. S tím jsme nemohli souhlasit a pánovi jsme dali alespoň 100 Bathů. Stařík se nejdřív čertil, že to nemůže vzít, ale my jsme ho nechali, na rozdíl od něj jsme měli dvě zdravé nohy, a proto jsme poděkovali a odběhli. Za chvíli nás dohnal dlouhonohý mladík a donutil nás vrátit se zpět. Pán se nám už nesnažil vrátit peníze, ale místo toho nám podával další a další špalíčky krásných dřev a pravděpodobně by nepřestal, kdybychom mu nevysvětlili, že s jeho dřevem se budeme muset plahočit přes půl planety. Pán na rozloučenou zuřivě mával a vypadalo to, že bude opravdu rád, že se jeho dřevěné špalíčky podívají do Evropy.
LUMPINI PARK
Pokračovali jsme k nejbližší stanici metra a nechali jsme se dopravit až k Lumpini parku - krásné zelené perle mezi moderními mrakodrapy. Náš hostel se nacházel jenom kousíček od tohoto Bangkockého Central parku, plného tropických stromů a jezírek s nejrůznější havětí. Pro Evropana skýtá Lumpini park mnohá překvapení. Sedli jsme si na lavičku a popíjeli sladký zelený čaj, když v tom nás zaujal nějaký pohyb jen kousek od nás. Čekala jsem kočku nebo holuba, ale kupodivu se na nás díval znuděným výrazem pěkně vypasený asi dvoumetrový varan a já na sebe samým šokem vylila zbytek čaje! Po krátkém vydýchání situace jsme se rozhlédli kolem a uvědomili si, že varani jsou v parku naprosto běžní a místní si z jejich přítomnosti nic moc nedělají a klidně se vedle nich sluní nebo si čtou knížku.
Do Lumpini parku jsme se vrátili ještě jednou abychom si jeho krásu vychutnali při západu slunce. Večerní park působil romanticky, po centrálním jezírku křižovala mezi vodotrysky labutí šlapadla se zamilovanými páry a vzduch voněl kvetoucími stromy. Očividně sem lidé chodili také cvičit, někteří běhali, jiní se protahovali nebo cvičili aerobik. Najednou z ampliónu začala hrát jakási důstojná hudba, v tu chvíli všichni ztuhli a postavili se do pozoru, přičemž my jediní stále seděli na lavičce a netušili která bije. Lidé s vážným výrazem pokládali ruku na srdce a nám došlo, že to bude thajská hymna, zvedli jsme se proto také abychom neurazili. S tou národní hrdostí to Thajci berou opravdu vážně.
PROHLÍDKA MODERNÍ ČTVRTI
Den před návratem do časně březnové Evropy jsme si omrkli i moderní čtvrť s mrakodrapy, v níž jsme se ubytovali. Rozhodla jsem se, že mám poslední možnost ochutnat místní lahůdku, legendami opředený plod durianu. Koupit jde prakticky kdekoliv a nejsnáze jej najdete po čichu, protože toto ovoce páchne jak bolavá noha. Strukturou je durian krémový, asi jako zmrzlina, chutí připomíná směsici přezrálého ovoce a něčeho hodně zkaženého, snad shnilé cibule. Poslední místní oběd jsme si vychutnali v restauraci u jakési pološílené paní, která nám donesla asi půlku jídelního lístku, aniž bychom si však cokoliv z doneseného jídla objednali. Naštěstí se vyhnula takovým chuťovkám jako je polévka z mravenčích kukel nebo vývar z vlaštovčích hnízd…
Při procházce mezi mrakodrapy nás překvapilo, kolik se i v této moderní čtvrti nachází chrámků a svatyní. Vídali jsme v nich nejrůznější předměty k uctívání jako obří falické symboly, slony nebo zebry. Zvlášť zebří chrám mě opravdu zaujal. Vedle nevelké svatyně stálo spousta malých i větších černobílých zvířátek. Při dopátrávání, proč Thajci uctívají zrovna zebry jsem narazila na teorii, že jim mají pomáhat při přecházení silnic. Díky zálibě thajských řidičů v naprosté ignoraci dopravních pravidel, opravdu nezbývá nic jiného, než při přecházení vzývat svatou zebru.
Při nakupování dárků jsme zabloudili do zastrčené uličky s erotickými bary, před nimiž stály dlouhé řady nabízečů, obvykle mladých mužů. Každý z nich držel v ruce ceduli se jménem baru a lákal kolemjdoucí do zářivě blikajících podniků. Někteří muži drželi své cedulky vzhůru nohama nebo dokonce otočené směrem k sobě a vůbec jim to nevadilo. Napadlo nás, zda se nejedná o nějaké nenápadné poznávací znamení podniků pro fajnšmekry, ale dle znuděných výrazů to bylo spíš způsobeno únavou po dlouhé šichtě.
Docela jsem je chápala, protože jsem se sama cítila velmi unavená a nebylo mi zrovna dobře. V průběhu naší návštěvy Thajska se pomalu začalo rozpoutávat coronavirové šílenství a tak jsme měli trochu vítr z toho, abychom se vůbec dostali domů. I v Bangkoku se pomalu začínalo s coronavirovými opatřeními, v takto rušném velkoměstě, kde je v ulicích hlava na hlavě a kde pouličním prodavačům základní hygienická pravidla mnoho neříkají, však nemohla být příliš účinná.
Po příletu domů nás čekal šok a to nejen teplotní. Z rušného Bangkoku jsme se dostali do úplně vylidněné Prahy a brzy poté i do stejně vylidněného Hradce Králové. Jen tři dny po našem příletu se bangkocké letiště uzavřelo a my byli rádi, že jsme se vůbec dostali domů.
