Novinky

Recenze

Termosku YATE BOTELO 1,0 l jsem měl sebou jako druhou láhev na pití na zimním Hetta-Pallas trailu v severním Finsku. Celý trek trval sedm dní a teplota přes den se držela kolem -8 °C. Bylo tedy důležité mít po ruce stále něco teplého na zahřátí, jelikož druhá klasická láhev s vodou měla tendence stále zamrzat. Velikost 1,0 l bylo ideální množství, které vydrželo na celý den. Horký čaj z rána zůstal horký až do večera a teplý až do rána, než se uvařila nová várka. Když došel čaj, našla termoska využití i na udržení teplé polévky, která při mrazivém přechodu hřebenu byla vítanou součástí obědové pauzy celé skupiny. Vakuová izolace tedy splnila očekávání a i při velice nízkých teplotách dokázala udržet veškeré nápoje horké po celý  severofinský den.

Parametry 

OBJEM : 1 l

MATERIÁL : Nerez

BARVA : Modrá

ROZMĚR : 33 x 8 x 8 cm

HMOTNOST : 510 g

https://ferdinandpetrs.myportfolio.com/work

recenze : Ferdinand Petrš, cestovatel a fotograf

Recenze

Skládací teleskopické hole YATE EAGLE jsem měl možnost otestovat při zimním Hetta-Pallas trailu na severu Finska. Zabalit se na 7denní trek do 57 l batohu s jídlem, spaním a zimním oblečením není úplně jednoduchý úkol, ocenil jsem zejména skladnost, s jakou se dají hole zabalit a jak málo místa zabírají. Jejich váha pouhých 520 g byla rovněž vítaným bonusem. Člověk o nich v batohu skoro neví. Náš přechod národního parku Pallas-Yllästunturi jsme absolvovali na OAC lyžích, což je takový kompromis mezi sněžnicemi a skialpovými lyžemi. Zprvu jsem měl trochu obavy, aby pěti dílné hole zvládly náročnost terénu, když se o ně opřu svými 82 kg + 19 kg batohem, ale byl jsem velice mile překvapen, že mě vždy podrželi i při náročných stoupáních a při strmých traverzech. Zde jsem obzvlášť ocenil prodlouženou rukojeť, kdy není nutné si neustále přenastavovat délku hole, ale stačí jen sjet rukou níž. O rychlosti, se kterou se dají hole složit asi není nutné ani mluvit, systém skládacího lanka je opravdu rychlí a nastavení správné délky hole rovněž. Celkově jsem byl velice spokojený, jak hole celou dobu fungovaly a jak jsem se na ně mohl spolehnout za každých okolností.

Parametry

MATERIÁL : Aluminium 7075

RUKOJEŤ : EVA pěna

BARVA : černá / šedá / oranžová

HMOTNOST : 520 g / pár

DÉLKA : 110 - 135 cm

DÉLKA VE SLOŽENÉM STAVU : 40 cm

POČET DÍLŮ : 5

PRŮMĚR TYČEK (MM) : 18, 16, 14

https://ferdinandpetrs.myportfolio.com/work

recenze : Ferdinand Petrš, cestovatel a fotograf

Jak vybrat vhodnou jógamatku

Jóga je cvičení nejen pro pohodu tělesnou, ale i duchovní. Vaše mysl by se při józe měla soustředit pouze na správné provedení cviků, dýchání a vnímání těla a měli byste se co nejméně nechat rozptylovat okolními vlivy.

Výběr správné jógamatky (někdy yogamat) je tedy velmi důležitý i proto, abyste se při cvičení cítili skvěle a nerušilo vás to, že vás při některých ásánách (polohách) tlačí koleno nebo se kloužou chodidla.

Na trhu je obrovský výběr jógamatek a je proto nutné zvážit několik klíčových aspektů, které hrají při výběru roli. Před nákupem si tedy musíte položit několik důležitých otázek, které vám pak pomohou zvolit správný model.

1. Jak často chcete cvičit a kolik chcete investovat?

Jste-li začátečník a ještě vlastně ani nevíte, jestli se józe budete věnovat opravdu intenzivně, je asi zbytečné investovat do nákupu jógamatky velkou částku. Základní modely jsou vyrobeny z PVC (polyvinylchlorid) nebo PE (polyester) a od značky YATE se dají pořídit od 330,- Kč.

Pokud to už myslíte s cvičením vážně a chcete odolnější a pohodlnější jógamatku, budete určitě spokojeni s některým z modelů z TPE (termoplastický elastomer). Jedná se o měkké lehké jógamatky, které jsou velmi měkké, pohodlné a nekloužou.

Mezi prémiové jógamatky patří modely vyrobené z přírodní gumy a kaučuku. Jejich pořizovací cena je vyšší, začíná kolem 1.000,- Kč. Moderní a designově zajímavé jsou i jógamatky z korku.

2. Na jakém povrchu plánujete nejčastěji cvičit?

Tloušťka jógamatky a její měkkost jsou základní kritéria pro výběr vzhledem k tvrdosti povrchu.

Budete-li cvičit jógu na zahradě na měkké trávě, na písčité pláži nebo doma na vysokém koberci, můžete zvolit tenkou lehkou jógamatku. Ideální je model z přírodní gumy o tloušťce 1 mm nebo základní levná jógamatka z PVC nebo PE pro začátečníky.

Jestli naopak preferujete cvičení na tvrdém podkladu, jako je plovoucí podlaha v obýváku, dlažba na terase nebo palubovka v tělocvičně, rozhodně si vyberte měkkou jógamatku s větší tloušťkou. Nejlépe nějaký model z TPE, kaučuku nebo 4 mm tlusté přírodní gumy.

3. Budete potřebovat jógamatku často přenášet a cestovat s ní?

Hmotnost jógamatky je dalším důležitým faktorem. Pokud cvičíte jógu doma, můžete si dovolit koupit těžší jógamatku. Jestliže ale na lekce jógy složitě cestujete městskou hromadnou dopravou, je nutné počítat s tím, že některé modely jógamatek váží i 3,5 kg a jejich časté přenášení by vám pak mohlo cvičení i znechutit.

Vždy je pak samozřejmě možné mít jednu „domácí“ a jednu lehce přenosnou jógamatku na cesty.

4. Jaký druh jógy nebo cvičení preferujete?

Jestliže jste vyznavačem spíše statických ásán (Hatha jóga, Iyengar jóga, Sivananda jóga) a relaxačních a dechových cvičení, bude vám vyhovovat jógamatka s povrchem z mikrovlákna, které sice klouže o něco víc, ale je velmi příjemné na dotek.

Pro dynamické druhy jógy (Vinyasa jóga, Bikram jóga, Power jóga) je nutné zvolit jógamatku s neklouzavým povrchem, aby bylo možné cvičit efektivně a bezpečně. Vhodné jsou modely TPE, nebo kaučuková jógamatka s povrchem z PU (polyuretan).

Shrnutí

Pokud jste tedy začátečník, jezdíte MHD na skupinová cvičení do fitness centra nebo za dobrého počasí do parku, bude vám vyhovovat jógamatka z PVC nebo TPE. Všechny tyto typy jsou zastoupeny v nabídce značky YATE, mezi nejoblíbenější patří model UNIVERSE.

Jestliže cvičíte už nějakou dobu, většinou doma na plovoučce a věnujete se hlavně dynamickým druhům jógy, zvolíte nějaký prémiový model, který skvěle přilne k podlaze a můžete se spolehnout, že na něm neuklouznete ani při náročných cvicích, kdy se potřebujete na svou jógamatku stoprocentně spolehnout. Jedním z takových modelů je YATE HARMONY.      

Důležité je ale samozřejmě i to, jak jógamatka vypadá. Jedná se totiž zároveň i o bytový nebo módní doplněk. Proto je častým kritériem i to, jak jógamatka ladí s nábytkem nebo s oblečením. To totiž také ovlivňuje, jak se budete při cvičení cítit.

Zároveň byste neměli zapomínat ani na doplňky. Některé cviky usnadní nebo zefektivní yoga block nebo kruh na jógu, s neklouzavostí a hygienou pak pomůže speciální ručník na jógu.

Tak jsme si zase po dlouhé době naplánovali pořádně dlouhou dovolenou. Proti dřívějším zcela bezstarostně pohodovým cestám nám přibyla jedna velká změna v podobě třetího člena výpravy, našeho rok a půl starého batolete.

Pokud nepočítám kratší cesty, tak jsme se od té doby, co je na světě Miminýš, pořádně nikam nepodívali, a protože cestování je naším velkým koníčkem, měli jsme trochu absťák. Uznávám, že jsme mrněti na výběr moc nedali, ale protože je součástí našeho rodinného klanu, nezbylo mu než se okolnostem přizpůsobit. Rozhodli jsme se tedy s cestováním netroškařit a vybrali Japonsko, konkrétně Kjóto a jeho okolí. Cesta vzešla především z popudu mého přítele, který se učí japonsky a na vysoké psal bakalářskou práci o buddhistických mniších. Ti nedaleko Kjóta chodí po horách ve zvláštním bílém oblečku, proutěných sandálech a usilovně se modlí. Návštěva Kjóta a míst, o kterých psal můj přítel vnímal jako důležitou součást ukončení svého studia.

Osobně jsem měla největší strach z nekonečně dlouhého letu do Ósaky, samozřejmě ani ne tak kvůli sobě, ale hlavně kvůli Miminýšovi, který až doposud absolvoval letecky jen pár hodin, které navíc celé prospal. Nyní nás měl čekat jeden let o čtrnácti hodinách, potom dlouhé čekání v Taipei a následně další asi dvě hodiny letu do Ósaky. Na cestu jsem si proto do telefonu nastahovala zásobu krtečků, nakoupila plnou tašku záchranných dobrůtek a asi desetkrát jsem se ujistila, že jsem nezapomněla doma nejoblíbenějšího plyšáka, pana Vydru, pro něhož bych se musela chtě nechtě vracet.

Kupodivu nakonec na krtečka nedošlo, dokonce i nějaké křupky zbyly a Miminýš cestu do Japonska bez ztráty kytičky ustál, přestože já i přítel jsme byli vyždímaní na dřeň. Po další cestě vlakem a autobusem jsme se dostali do Kjóta, do milé, klidné čtvrti Kitaširakawa, obklopené kopci a bujným lesem. Zaujalo nás, že v Kjótu se nesmí stavět výškové budovy a pro domy si mohou jejich majitelé vybírat jen určité zemité tóny, aby tím nebyl poškozen tradiční ráz historického města. Díky tomu působí Kjóto malebně až trochu usedle, přestože má vyšší počet obyvatel než Praha.

Bydlení jsme si domluvili přes Airbnb u sympatické Japonky Maki, která pracuje na kjótské univerzitě a bydlí v pěkném domku se svým starým kocourem Bučim. Do života jsme jim oběma vtrhli na čtrnáct dní jako vlna cunami. Počítám, že zvlášť kocour to ještě teď rozdýchává. Miminýš se u paní Maki během krátké chvíle osmělil a začal vesele vířit po všech pokojích zároveň, otravovat kocoura, uždibovat z misky granule a krást magnetky z lednice. My jenom trnuli, co všechno může v domě zničit.

Ubytovali jsme se ve dvou pokojících v japonském stylu. V ložnici jsme spali na tatami, tedy japonské tradiční žíněnce z trávy a lisovaných rýžových stébel a na futonových matracích, což, jak se ukázalo má své výhody i nevýhody. Nebyla tu žádná dětská postýlka, tak jsme se aspoň nemuseli bát, že by nám Miminýš slítnul z postele, na druhou stranu mu nic nebránilo jít se v noci kdykoliv projít po pokoji a místo spánku si třeba zadrnkat na šamisen vystavený v roku místnosti.

Domeček paní Maki ležel na okraji Kjóta, na svahu malého kopce porostlého hustým stálezeleným lesem, kde dávají psíci mývalovití dobrou noc. Díky vyšší vlhkosti a bujné, neprostupné zeleni, se zde může člověk setkat s různou zvěří a havětí. Dům prý celkem pravidelně navštěvuje jakýsi druh japonské cibetky, která prý ke vstupu využívá kočičí dveře a k jídlu se obslouží Bučiho granulemi. Za plotem bývají pravidelnými hosty jeleni sika a občas i opice. Daleko hrozivější nám však připadali tvorové z hmyzí říše. Díky malému jezírku lítala na zahraně mračna komárů, setkali jsme se znovu s obřím, v jihovýchodní Asii běžným pavoukem Nefilou a především s hrozivou dlouhonohou stonožkou, která nás k smrti vyděsila při noční cestě na záchod.

Celý kopec bylo možné obejít asi za patnáct minut a zjistili jsme, že je to ideální procházka na uspávání mrněte. Za tímto kopečkem už vedly cesty přímo do hor nad Kjótem a jen pár set metrů od domu tekla z hor řeka s příjemně osvěžující vodou, kam jsme si v horkých dnech chodili cachtat nohy. A horkých dnů jsme si užili dost. Přestože byl již konec září, v Kjótu panovaly tropické teploty a k tomu vysoká vzdušná vlhkost, takže jsme si připadali jako někde v Thajsku.

První týden jsme dost bojovali s časovým posunem. Ani ne tak svým, jako spíš Miminýše, který se pravidelně v deset večer probudil a měl oči jako baterky. Obvykle se přítel v tu chvíli sebral, dal mimino do nosítka a vyrazil s ním do víru nočního Kjóta a při té příležitosti si stihl prohlédnout i nějaké památky. Zvlášť chrámy, které bývají v noci nádherně nasvícené vypadaly lépe než za dne, navíc byly zcela turistůprosté. Z noční Tour de Kjóto se přítel obvykle vracel kolem druhé v noci, s trochou štěstí i se spokojeně oddechujícím uzlíčkem v nosítku.

První dny jsme se v Kjótu rozkoukávali, sháněli jsme nějaké dětské věci, které jsme si s sebou z Čech nevzali. Brzy jsme se setkali i se sousedy, protože čtvrť, ve které jsme bydleli byla docela malá a místní si nás rychle všimli. Skamarádili jsme se tu s milým manželským párem, Japonkou Jumi, Turkem Jalcinem a jejich třemi dětmi. Kolem jejich domku jsme procházeli skoro každý den, často při uspávání Miminýše v nosítku, a tak jsme si vždycky popovídali. Dostali jsme mnohé rady a tipy a od Jumiiny maminky dokonce výborné bentó (krabičku s jídlem), abychom prý v prvních dnech neumřeli hladem. Jednou, když jsme opět chodili po sousedství a uspávali Miminýše, potkali jsme na zápraží celou rodinu, jak pozoruje měsíc v úplňku, který tuto noc vypadal výjimečně velký. V Japonsku se zrovna slavil svátek Cukimi, při kterém se pozoruje podzimní úplněk a jí se u toho speciální "měsíční" pokrmy, koláčky moči a podzimní polévka. Moči se prý v tento den jedí z toho důvodu, že temná měsíční skvrna připomíná králíka, jak stlouká v hmoždíři rýžovou mouku, která se využívá právě pro moči koláčky. Se sousedy jsme se zapovídali, ochutnávali jsme jídlo a říkali si, že je to opravdu hezká tradice. Škoda, že se neslaví i u nás.

Když jsme se v našem sousedství trochu rozkoukali, půjčili jsme si u paní Maki kola, abychom byli v Kjótu trochu víc mobilní. Jedno z kol mělo dokonce dětskou sedačku, která tvarem i množstvím bezpečnostních prvků připomínala plastový nákupní košík. Jezdili jsme proto velice pomalu a vždy mimo velké silnice. Naší nejoblíbenější trasou se stala známá kjótská atrakce, stezka filosofů, která vede podél říčního kanálu, kde rostou stovky starých sakur. Sakury v říjnu pochopitelně nekvetly, na druhou stranu jsme si mohli užívat stezku téměř liduprázdnou a stánky se zelenou mača zmrzlinou tu byly jenom pro nás. Stezka filozofů vede pod horami, kde se nachází jedny z nejkrásnějších chrámů Kjóta. Ty jsme navštěvovali pravidelně, v Kjótu o ně téměř zakopáváte. Nemohu však říci, že bychom si jejich atmosféru mohli v klidu užít. Všude samá cedule, kam se nesmí chodit a na co všechno se nesmí sahat, což bylo s miminem dost o nervy. Miminýš se obvykle nejvíc vyřádil hned u vstupu, kde bývala nádrž s vodou k rituální očistě rukou. Voda do nádrže vytéká většinou z nějaké dračí tlamy a k omývání slouží malé naběračky, s jejichž pomocí se v kouzelné dračí vodě celý vyráchal.

Kdyby Vás náhodou někdy napadlo vzít si s sebou do Kjóta malé děti, zde je malý "top TEN pro batolata", který jsem sepsala na doporučení našeho Miminýše (v závorce překlad).

1. TÁTA - (táta) ten je na prvním místě všude, i v Kjótu
2. MEZINA - (zmrzlina) nejlépe zelená s mačou, po ní je dítě dlouho aktivní a čiperné jako králíček Duracell. Japonské děti jsou prý vůči ní imunní, protože mača je tu skoro ve všem.
3. DAČÍ ODA - (dračí voda) najdete ji u každého chrámu. Voda, občas i pitná, teče z kovové dračí tlamy do korýtka, v němž se za pomoci naběraček rituálně omývají věřící před vstupem do chrámu. Dá se s ní skvěle cachtat, a navíc je KOUZELNÁ! (říkali to rodiče)
4. TÁMENY - (kameny) jakékoliv, kdekoliv, nejhezčí jsou ale ty uprostřed cest k chrámům, kudy prochází největší množství lidí
5. ALŮDY - (žaludy) jakékoliv, kdekoliv. Jsou prostě boží!
6. KOČIKA BUČI - (kočička Buči) nebohý kocour paní Maki, který trpělivě snášel všechna příkoří, která mu Miminýš přichystal
7. MÁMA – (máma) když není táta nikde kolem, vezme se zavděk i mámou
8. NUDIČKY RÁMENY - (rámen nudle) - "tátovy pálivé au au, máminy lepčí"
9. ZVÍÁTKA A HOUPITY - (zoo a dětský koutek v Kjótu) zvířátka jsou celkem fajn, jen pozor na "Opitě"!!!
10. ČUCHY ČUCHY - (Zapalování vonných tyčinek v chrámech) doporučujeme mít s sebou hodně drobáků

Protože procházet všechna ta posvátná místa s Miminýšem, který vypadá že frčí na kokainu bylo poměrně náročné, rozhodli jsme se jeden den navštívit Kjótskou zoo. Zvířátka měla celkem úspěch, tedy až na opice, které si to u Miminýše rozházely tím, že na něj vycenily zuby a zabouchaly na sklo. Ještě dlouho poté jsme stále dokola poslouchali, že "opitě udělaly bouchy bouchy" a že se to nemá. Daleko víc Miminýš ocenil místní dětský koutek. Byl postaven už v padesátých letech a upřímně řečeno, ten věk na něm byl trochu znát, v dětských očích však stále zářil novotou jako v den otevření. Vyzkoušeli jsme všechny atrakce a kdyby nám nedošla hotovost, jezdili bychom na kolotočích dodnes.

Pro čistě dětský program jsme se rozhodli ještě jednou, když dost silně pršelo a my moc nevěděli kam vyrazit. Zmíněný turecko-japonský manželský pár ze sousedství nám doporučil místní herničku spojenou se školkou. Dorazili jsme tedy do školky, zapsali se a už od té chvíle jsme se stali malou atrakcí pro místní děti, které asi dva metry od nás vytvořili souvislou řadu a s otevřenými pusinkami a vykulenýma očkama na nás koukaly jako na exotické muzejní exponáty. Potom jsme se přesunuli do herničky a dětičky dál koukaly ode dveří, dokud jsem jim gestem neukázala ať si jdou hrát s námi. Chvilku trvalo, než se osmělili, ale už za chvíli byla herna plná japončat a jejich veselého švitoření. Některé děti si mě nebo Miminýše chtěly pohladit po vlasech a samozřejmě měly spousty dotazů, pro mě bohužel v japonštině, takže jsem stále dokola papouškovala dvě věty, které mě naučil přítel, jak se Miminýš jmenuje a kolik je mu let. Přítel naštěstí brzy dorazil, a přestože zvládá základy japonštiny, tak měl co dělat, aby na všechny zvídavé dotazy odpověděl.

Nedaleko od našeho bydlení se nacházela čtvrť Gion, kterou proslavily především gejši a maiko, které zde mají svoje školy. S přítelem jsme se na návštěvu Gionu naladili shlédnutím seriálu ze života učednic maiko, které se připravují na budoucí roli gejši (Makanai: Jak se vaří pro maiko). V porovnání se čtvrtěmi, které jsme dosud navštívili byl Gion výrazně rušnější, hlučnější a překvapilo nás, že jsme na ulici dokonce tu a tam zahlédli i odpadek (ano, Japonci jsou opravdu tak pořádkumilovní, jak se o nich říká). Navíc nás seriál trochu ovlivnil a my žili v přesvědčení, že tu nějakou gejšu určitě zahlédneme. Bohužel naše hostitelka nás vyvedla z omylu. Vidět gejšu je prý opravdová vzácnost, protože ve svém krásném kostýmu jezdí v podstatě jenom za tmy taxíkem a rozhodně se nepromenádují po ulici. Ona sama viděla gejšu jen párkrát za život, a to žije v Kjótu velice dlouho. V Gionu nás kromě čtvrti gejš zaujaly maličké domky "visící" přímo nad řekou pod nimi. Jedná se většinou o bary, noční kluby a restaurace, tudíž pro nás s Miminýšem bohužel místa nevhodná k návštěvě. Tyto zajímavé říční domečky se táhnou na sever podél řeky Kamo až k soutoku s řekou Takano, což je další oblíbené výletní místo, ideální pro piknik a cachtání nohou v parném dni. Od říčního soutoku už je to jenom kousíček ke kjótskému císařskému paláci, srdci dřívějšího japonského hlavního města. Před vstupem do posvátného areálu dostal každý návštěvník na krk cedulku, Miminýš se s tou svojí cítil nesmírně důležitě a všem kolem sebe ji hrdě ukazoval, jako Leeloo z pátého elementu ("MULTIPAS").

V první půlce našeho čtrnáctidenního pobytu v Kjótu nás sužovalo vedro a vlhko, proto jsme se snažili občas utéct do přírody. Kousek od Makiina domu vedlo spoustu stezek do nádherných kopců nad městem, které bylo možné pohodlně projít s krosničkou na zádech. V místních lesích se střídaly porosty stálezelených listnáčů, většinou dubů a různých keřů s porostem vysokých japonských cedrů, které trochu připomínaly naše smrkové monokultury. Každou chvilku jsme v lesích narazili na nějakou maličkou svatyni nebo malé mužíčky u cesty, kteří mají za úkol ochraňovat poutníky (pravděpodobně před medvědy ušatými, kteří se v lesích potulují). Díky jedné takové večerní procházce jsme objevili v lesích chrám zasvěcený zuřivému božstvu Fudóovi, který často bývá zobrazován, jak sedí mezi plameny, mračí se a v rukou třímá meč a provaz. Fudó je považován za ničitele zla a překážek a v jihovýchodní Asii je velmi oblíbený. Našli jsme tu také posvátné místo zasvěcené rozvernému skřítku Tanukimu, což je v japonských pohádkách a bajkách vystupující psík mývalovitý s nebývale vyvinutými varlaty, jehož sošky mívají Japonci často před vchodem do domu.

Kjóto leží v dolíku obklopeném ze všech stran horskými štíty. Při srpnovém svátku Obon se na pěti nejvýraznějších štítech zapalují ohně ve tvaru čínských znaků kandži. V srpnu prý duše zemřelých navštěvují svět lidí a poté se při tomto svátku navrací zpět do světa duchů. V Kjótu bývá tato událost hojně navštěvována turisty a nejvíce ceněná jsou ta místa k ubytování, ze kterých je možné vidět všechny hořící symboly. Z domu paní Maki je možné vidět hned čtyři znaky a jeden z nich, ten největší, se zapaluje na nedaleké hoře Daimon-dži. Neváhali jsme a rozhodli jsme si udělat k hoře výlet. Přišli jsme pochopitelně ve dne a také dávno po festivalu, takže jsme mohli prohlédnout jenom betonovou konstrukci, do které se ukládají hořící polena, která následně vytvoří znak 大, což znamená "velký".

Při návratu z výletu jsme to vzali přes školu pro děti severokorejských uprchlíků, která stojí jen kousek od domku paní Maki, ukrytá v bujné zeleni. Abychom si cestu domů zkrátili, brali jsme to rovnou přes školní dvůr a díky tomu jsme se tu potkali s dětmi. Zvlášť holčičky byly z našeho Miminýše u vytržení, hladily ho po vláskách a tvářičkách a pištěli jako na koncertě Eda Sheerena. Miminýšovi zájem nijak nevadil, a protože jsme tu chodili pravidelně, brzy pochopil, že je z něj místní celebrita a svoji slávu si náležitě užíval. Mával všem na pozdrav dokonce i tehdy, když se nikdo nedíval.

Nejdůležitější z našich horských výletů byl však ten na horu Hiei, vzdálenou asi dvanáct kilometrů od našeho bydliště. Na horu jezdí zubačka a lanovka, my jsme se nechali vyvézt jen prvním zmíněným dopravním prostředkem a zbytek jsme si došli pěšky. Tato hora je od devátého století centrem horského buddhismu. V současnosti zde mniši řádu Tendai udržují při životě tradici kajhógjó. To je dlouhotrvající meditace chůzí v horách, která může trvat i tisíc dní.

Na vrcholu hory se nachází celý chrámový okrsek, jehož průzkumem jsme strávili skoro celý den. Chrámy byly skutečně úchvatné, nejzajímavější mi však přišlo jejich propojení s okolní přírodou, protože na hoře Hiei rostou mohutné japonské cedry a na jaře zde kvete velké množství sakur. Posvátnou atmosféru umocňuje hluboký dunivý zvuk zvonů, na které si tu může kdokoliv za malý poplatek zazvonit. Miminýšovi se jako už tradičně nejvíc líbilo zapalování vonných tyčinek a svíček, hraní si s oblázky uprostřed chrámových prostranství a cachtání se v posvátné "dračí" vodě.

Poslední den našeho pobytu v Kjótu jsme si užili tradiční slavnost na oslavu sklizně Macuri, takové japonské dožínky. Měli jsme tu čest, stát se součástí této slavnosti, protože paní Maki je jednou z jejích organizátorek. Každoročně shání dobrovolníky na nošení dvou speciálních zlatých schránek, které muži a ženy nosí po celé čtvrti Kitaširakawa a díky tomu zajišťují pro její obyvatele štěstí do nadcházejícího roku. Zlatá schránka je celý rok uložena ve skladu, který před samotnou oslavou ozdobí lampióny se jmény dárců. V chrámu se zase vyrábí obětiny z darů plodů letošní úrody. Každou zlatou schránku s obětinou nosí přibližně dvacet lidí, jednu nosí pouze muži a menší a lehčí pouze ženy. Nosiči jsou oblečeni v tradičním svátečním oděvu, ramena mají opatřena ragbyovými vycpávkami, aby od těžké schránky neměli otlačená a na nohách mají speciální nindžovské botičky. Celkově je oděv dost lehký, původně prý bývali muži oblečeni podobně jako v sumo, tedy pouze do kusu látky (mawaši), který zakrývá jen to nejnutnější.

Nosiči schránky, většinou studenti a studentky z místní univerzity se začali scházet v domě paní Maki kolem poledne a potom se společně s mým přítelem převlékli do kostýmů a odešli k chrámu Tendžingu, pod kopcem u řeky. Těžkou schránku nosili celé odpoledne v silném dešti, procesí procházelo kolem nejdůležitějších míst ve čtvrti Kitaširakawa. Každou chvilku se zastavilo, aby se nosiči napili, nabrali sílu a připili si sklenkou saké či pivem. Sledovala jsem je s kočárkem, když se blížili zpět k chrámu Tendžingu. Na plácku před chrámem se tísnilo i přes silný déšť spousta lidí, představený chrámu zde pronášel řeč a poté se již kus papíru, představující božstvo, přenášel do chrámu a dvě zlaté schránky se za pomoci nosičů vrátily hlasitým pokřikem, bubnováním a cinkáním do svých "garáží". Maki potom pro nosiče připravila vydatnou večeři, popíjelo se japonské pivo a saké a Miminýš měl kolem sebe spoustu nových strýčků a tetiček, před kterými se mohl předvádět. Hned další den jsme se vydali z Kjóta za dalším dobrodružstvím na poloostrov Kii, o kterém se zmíním příště. 

S přítelem jsme se shodli na tom, že Kjóto s mrnětem byla obrovská výzva hraničící s šílenstvím. Pokud ale nemáte malé děti, radím Vám jedno. Vyrazte tam. Třeba hned.

Bylo zhruba půl druhé odpoledne, když jsme se s mým nej kámošem Davem domluvili, naše drahé ženy měly volný večer pro sebe, že můžeme vyrazit na skialpech, směr Vrbatova bouda.

Start z Medvědína, po Krkonošské magistrále, pak direktem na Šmídovu vyhlídku, a pozvolným sjezdem a táhlým stoupáním až na Vrbatku (po Bucharově cestě).

Na přípravu máme jen půl hodinky, cesta autem na parkoviště u Medvědína nám zabere take cca půl hoďky (vyrážíme z Vrchlabí). Náhradní oblečení do batohu (slabá mikina, péřová vesta, neprofuk bunda, kulich, lyžařské rukavice) čelovka, malá svačina, helma a hlavně stoupací pásy (ty nalepujeme ještě před odjezdem).

Šupky, dupky, už jedeme v autě, směr naše akce. Přijíždíme do Špindlerova mlýna, kolem 15:30 to už řada návštěvníků odjíždí, což je pro nás skvělé, půjdeme převážně sami. Dopravu zde řídí policisté. Máme štěstí parkujeme až u Medvědína, v tento čas je zde volno (parkování do 22 hod. zdarma). To bychom měli stihnout :-).

Rychle přezout do skialpových bot, lehka bunda na sebe, čelenka, slabé rukavice, kontrola hůlek (jejich délky a aretace).

Přecházíme spojovací mostek mezi parkovištěm a skiareálem (nástup na lanovku).

Tady nacvakáváme lyže a jde se, je to jen 8 km do kopce.

Na trasu nastupujeme po dojezdu ze sjezdovek a pokračujeme na Krkonošskou magistrálu, která ve dvou místech kříží tento skiareál, nejprve červenou sjezdovku, pak černou sjezdovku, dále jen krajinou Krkonošské přírody. Tempo držíme pohodové, takovéto, při kterém si můžete povídat. Jak postupujeme začíná se smrákat a s nastoupanými metry a pokročilejším časem se citelně snižuje okolní teplota a zvedá se vítr…

Výhledy vlastně nejsou, protože mraky (mlha) je nízko. To nám, ale nevadí, jsme venku v horách a ještě na skialpech. Trasa ubíhá rychle a v podstatě nikoho nepotkáváme. Přichází zlomová zatáčka Krkonošské magistrály, zde “odbočujeme”, respektivě pokračujeme rovně po turistické cestě, zatím to zvládáme bez čelovky, ale začíná něco padat a vítr znatelně zesílil. Po pár set metrech odbočujeme prudce do kopce a musíme nastoupat cca 200 výškových metrů, abychom se ocitli na cestě spojující horní stanici Medvědína a Šmídovy vyhlídky, les přechází v nižší porost jehličnanů. Zatím nepociťujeme plnou sílu větru okolní stromy nás ochraňují. Viditelnost je pěkně mizerná.

Jsme u vyhlídky, moc se nezastavujeme. Vzhledem k počasí raději pokračujeme dál na cestu k Vrbatce.

Jak se říká je psí počasí! Viditelnost sotva od tyče k tyči, vítr jede pecky, no zde si to moc neužíváme, ale už jsme kousek od cíle, na trase potkáváme pár běžkařů, kteří směřuji za svitu čelovek do údolí.

Vidíme prd, namrzají nám vousy, řasy, vlasy a vše co není chráněno. Je nám docela kosa, předpokládáme, že se při oblíkneme u vodárny. Ne to už dáme je to kousek.

Posledních pár výškovým metrů je “ za trest”, absolutně nemám orientaci, ještě, že Dave je zde jako doma. Vrbatka ve větru a sněžení mihotavě svítí, alespoň nějaká další orientace.

Je to fakt na bačkoru, jdeme od sebe sotva 2 metry, v tom Dave doslova zmizí u vchodu do Vrbatky, při špatné viditelnosti přehlédl cca 2 metrový záhrab ke vchodu do chaty a spadl, naštěstí se mu nic nestalo a odnesla to jen jemně naražená ruka a prasklá přezka boty.

Není času na otálení, oblékáme skoro všechno oblečení z batohů, Hlavně vrchní neprofuk bundu, helmu, čelovku. Za tu chvilku a možná i po cestě nahoru mi přemrzly dva prsty levé ruky (nosím pletené rukavice). No vyřeším až dole, sundat pásy. Rychle nandat lyže a frrrr dolu.

Stehenní svaly úpí. Nejdříve stoupáte, kde se stehna velmi zapojují a při sjezdu taktéž.

S úlevou sjíždíme přes Mísečky zpět na Medvědín, v dobrém čase, zatím zde nerolbují.

I prsty se mi rozehřály.

Posledních pár obloučku si řádně vychutnáváme.

Jsme dole, paráda. Vzájemně si poděkujeme a jde se k autu a zpět domů.

Prima výlet 14 km za cca 3,5 hoďky a to ze 700 metry převýšení.

Dnes nám daly hory zabrat a připomněly nám, že počasí zde není radno podceňovat a je dobré být připraven (nějaká vrstva oblečení navíc v batohu ve vždy hodí).

Zážitky probíráme při společném večeru s našimi drahými polovičkami.

Slovo dalo slovo.

Moje žena vždy chtěla vyzkoušet skialpovou tůru a nyní se naskytla skvělá příležitost, jsme na horách a navíc nám Dave půjčí vybavení. Dohodnuto, ráno si přivstaneme a tak v 7:30 jsme na svahu (takový jsme měli plán :-)).

Probudíme se až kolem půl osmé. Sakra, tak to nevyšlo, no nic, alespoň se v klidu na snídáme spolu s dětmi a pak vyrážíme.

Snad budeme mít štěstí na parkování pod Mědvědínem, což záhy zjišťujeme, že nedopadne.

Ve Špindlu řídí provoz policie a už nás odklání u spodního parkoviště, no nic plán “B”. Je fajn, že jsou zde parkoviště přes den zadara. A v tu chvílí nám přišla spásná myšlenka…”Tady musí jezdit skibus, že?”

Jasně, že jo a zastávka je hned u vjezdu na parkoviště.

Pobereme vybavení a jdeme, bus nám jede během cca 15 min. Jsme rádi, jít to na Mědvedín pěšky je pěkná procházka, ale docela dlouhá.

Bus to bere přes centrum Špindlu s odbočkou na svaťák, ale jsou to sotva 3 zastávky…

Naše výstupní stanice je hned u vchodu do areálu Medvědín, oproti včerejšímu odpolední jsou zde davy. Což se dalo čekat, přeci jen je krásné počasí.

Příliš neotálíme, proběhne rychlo kurz, jak zapínat lyže, hůlky do rukou, povinné startovní foto, selfie, hledání dokonalé kompozice. Přeci jen je žena poprvé na skiaplech 🙂

Mažeme do kopce. Na boku sjezdovky si užíváme zbytky manšestru.

Postupujeme velmi rychle a záhy už jsem na magistrále, kde moc návštěvníků hor není.

Je to hra světel, jak se odráží sluníčko od sněhu, dopadá skrze vzrostlé stromy. Pecka, hned máme na tváří široký úsměv a o to více energie šlapat vzhůru.

Na cestě potkáváme stejně trhlé lidičky na skialpech, i pár běžkařů.

Čím postupujeme výše, krajina se otevírá a okolo nás se rýsují ostré údolí, po kterém jsou sporadicky umístěné horské boudy, neuvěřitelná krása.

Když míjíme poslední odbočku, u které si dáme malou občerstvovačku v podobě horkého čaje, cesta se zužuje na lesní pěšinu. Tady už jsme včera šli za šera.

Procházíme kolem hald, orientačního bodu a pokračujeme traverzem na horní cestu, je to cca 200 výškových metrů, trochu záhul i pro ruce, naštěstí sníh není přemrzlý, jde se dobře.

Musím konstatovat, nevím co moje drahá snídala jiného oproti mě, ale dnes jí koukám celý den na zad… záda.

Bucharovu cestu nelze minout, cesta vede malebnou krajinou plnou jehličnanů, které se sklání přes cestu pod tíhou sněhové pokrývky. Je snad lepší balzám na duši…?

Šmídova vyhlídka je zastávkový point na této hřebenovce o čem svědčí i počet párů “opuštěných” lyží, je zde neuvěřitelný rozhled na okolní hory, na hraně žlabu se vyjímá Labská bouda a další ikonické stavby hřebenu.

Vrbatka je to kousek, mírně svažitý traverz nás dovede na hlavní cestu k této boudě.

Množství turistů připomíná spíše městskou aglomeraci, naštěstí cesta vzhůru je dostatečně široká, aby měli všichni pohodlí.

Vystoupáme za boudu k mohyle, která je němou připomínkou oné tragické události Krkonoš a pořídíme si topopou fotku.

Po zmrzce se snažíme bez úhony sjet zpátky k chatě, je to jeden led.

Až teď vidím z jaké výšky včera Dave sletěl, panebože, jsou to min 2 metry, je fajn, že to bylo jen s modřinami a prasklá přezka…

Usadíme na slunné části před chatou, sváču máme vlastní, pivko si dáme místní, točené.

Je to lahoda, dnů jako je tento na horách tolik není i v porovnání s počasím o několik hodin dříve, je to vlastně až neuvěřitelné jak je na horách počasí proměnlivé a i během krátké chvíle se otočí min o 360 stupňů.

Čas je skvělý, sundáváme pásy z lyží, přioblékneme oblečení, nasadíme helmy, brýle.

Zaaretovat vázání a jsme ready na sjezd.

Jede se báječně, cesta je mírná a dostatečně široká na obloučky i pro méně zkušeného sjezdaře, traverzem se dostáváme na sjezdovku Horní Mísečky, kterou křižujeme za použití mírného stromečku (protože je to trochu do kopce) a dostáváme se na propoj k Medvědínu.

Úžasný trip na skiaplech za překrásného počasí a ještě s mojí báječnou ženou. Co více si přát?

Z výrazu a slov mé ženy nadšení jen srší a chce skialpy, to jsem Davovi pěkně poděkoval…

No ještě, že u nás chodí Ježíšek :-)

Co závěrem, čísla úplně stejná oba dva dny, oba dny strávené se skvělými lidmi za diametrálně odlišných povětrnostních podmínek o čemž hory také jsou!

Pls nepodceňujte sílu počasí a mohutnost hor. Pokora, zdravý úsudek a znalost sama sebe, vám dovolí se vrátit…

Horám, skialpům, drahým polovičkám a přátelství, Zdar.

BALI NÁS VÍTÁ

Začátkem listopadu roku 2016 konečně nastal den, kdy jsme měli poprvé navštívit Asii. Se svým přítelem a našimi dvěma kamarády jsme si naplánovali čtrnáctidenní dovolenou na tropickém ostrově Bali. Cesta na ostrov byla nekonečně dlouhá, nepohodlná a snad kromě přestupu v Taipei, kde jsme si užili necelý jeden den, nás na ní nečekalo nic extra zajímavého. Však ty bolavé zadky si jistě dokážete představit sami.

KUTA, PŮJČENÍ AUTA A CESTA NA SEVER

Letiště se na Bali nachází v jižním cípu ostrova, ve městě Kuta, které je známé coby rušné centrum plné barů, diskoték a opálených australských surfařů. Vedro, vlhko, vůně, pachy a neustálý hluk, to bylo první balijské přivítání. Při pobytu v Kutě jsme si toho mnoho neplánovali, vlastně jsme si chtěli jenom vypůjčit auto a co nejdříve se posunout někam dál. Přesto jsme si na druhý den po příletu nenechali ujít alespoň procházku do mangrovů, vzdálených jen asi čtyři kilometry od našeho hotelu.

Pro nás, zkušené výletníky by to nebyl problém, pokud by ovšem nebylo asi 35° ve stínu a 100% vlhkost vzduchu. Zpocení z vedra i z přebíhání nepřeběhnutelných silnic jsme kolem poledne dorazili k začátku mangrovového háje, který nám ze všeho nejvíc připomínal skládku. Navíc u vstupu do "hájku" nás vítal asi ten nejhrozivější živočich naší planety, obrovský žlutočerný pavouk, sedící uprostřed své zlaté pavučiny. Kolem něj visely na větvích veliké žluté kokony které mohly obsahovat buď stovky podobných hrozivých pavoučat nebo části usmrcených turistů. Cestou hrůzy, lemovanou pavučinami jsme došli k začátku parku. Dva Balijci nás pěkně oškubali na vstupném a my s poděkováním vstoupili mezi odpadky. V Mangrovech jsme se setkali se spousty zajímavých živočichů a uvědomili jsme si krutou pravdu, že přes poledne je v tropech nejlepší odpočívat a nehonit se po výletech.

Další den jsme vstávali poměrně brzy, čekal nás totiž důležitý side quest - půjčení auta. Na výpůjčce jsme se domluvili s panem Ketutem, se kterým přítel včera usmlouval pěknou cenu. Zde si dovolím malou odbočku k balijským jménům. Na Bali se děti pojmenovávají podle pořadí narození, prvorozené Wayan, druhorozené Made, třetí Nyoman a čtvrté Ketut, pokud se narodí páté dítě cyklus se opět opakuje a dostane opět jméno Wayan. Ženy mají před jménem předponu "Ni" tedy například "Ni Wayan" a muži "I".  Každopádně jsme se za celý pobyt nedokázali zbavit pocitu, že se všichni na Bali jmenují stejně…

Auto jsme převzali, smířili jsme se s tím, že nemá jakékoliv pojištění. Na dotaz ohledně možného pojištění nám pan Ketut ukázal na drobnou obětinu za předním sklem, u níž prý můžeme prosit duchy o bezpečné dojetí.

Jakmile jsme měli auto, vyřídili jsme odhlášení z hotelu a pak už tradá - zamířili jsme do spleti jediné hlavní Kutské ulice. Vyjeli jsme na sever, přítel byl naštěstí zvyklý řídit na levé straně a auto ovládal s lehkostí zkušeného Balijce. Ruch Kuty a na ní přilepeného Denpasaru však nekončil a po nějaké době nám došlo, že zástavba se táhne až do naší cílové destinace - Ubudu. Čím více jsme se blížili, tím víc doprava houstla a těsně před odbočkou k našemu ubytování zhoustla natolik, že jsme zde s autem při odbočování způsobili menší dopravní kolaps. Zároveň jsme si uvědomili důležité dopravní pravidlo, že klakson se zde nepoužívá stejně jako v Evropě, tedy coby náhražka nadávek, ale jako zdvořilé upozornění na vlastní porušování pravidel (tůt tůt bacha jedu na červenou, tůt tůt odbočuju a nesleduju, jestli jedeš proti mně). Auto jsme následně odstavili asi kilometr od Ubudu, napůl v džungli, napůl na skládce, protože přímo ve městě nebylo jediné volné místo.

UBUD

Co že je Ubud zač? Ubud je město na severním okraji aglomerace hlavního města ostrova - Denpasaru. Na rozdíl od něj zde však vládne volnější, batůžkářská atmosféra, snad díky tomu, že se zde již od začátku dvacátého století usídlilo mnoho umělců a to jak Balijců, tak i Evropanů, Američanů a Australanů. Nelze však říci, že by tu byl zrovna klid, naopak turisty se to tu jenom hemžilo. Ubud velice proslavil film Eat, Pray, Love (Jíst, meditovat, milovat), v němž Julia Roberts medituje a projíždí se na kole kolem místních rýžových políček.

První ubudské ráno nás probudil řev gekonů (gekóÓ gekóÓ). Uvědomili jsme si, že na Bali není potřeba žádný budíček, místo něj stejně dobře poslouží zvířátka - kohouti, cikády nebo zmínění gekoni. Po snídani jsme se vydali rovnou do centra města, kde jsme se prodrali davem nabízečů až k začátku lesa. Konečně jsme se na chvíli vzdálili od všudypřítomného hluku skútrů, obklopila nás svěží zeleň a vzdušné kořínky visící z korun stromů nás hladily po vlasech. Stoupali jsme po hřebeni mezi dvěma řekami a kolem nás se rozprostírala bujná džungle.

Brzy jsme vystoupali na vrchol kopce, kde na nás pražilo nemilosrdné tropické slunce, společnost nám dělali motýli a ptáčci, přelétající ze stromů na nedaleká rýžová políčka. Prošli jsme malou vesnicí a opět zamířili směrem do džungle k řece. Před námi se otevřel říční kaňon zařízlý do kopce, říkali jsme si, jak se přes kaňon dostaneme.. Odpověď jsme zjistili během krátké chvilky, nad řekou visel provazový most jako vystřižený z Indiana Jonese! Chyběla v něm prkénka, největší díra měřila kolem metru a půl a my se my jenom koukali do propasti a přemýšleli nad tím, jestli by nebylo lepší obejít celé údolí. Po krátké úvaze jsme se rozhodli, že most přejdeme a přemýšleli jsme, zda v řece hluboko pod námi nežijí krokodýli. Nadopovaní adrenalinem jsme se nakonec dostali přes údolí živí a vyloupli jsme se v jednom z těch krásných jógových center, kterými je Ubud proslavený, snad i ta Julia by se tu mohla opalovat u bazénu. Přestože výlet nebyl nijak dlouhý, přišli jsme k našemu ubytování úplně strhaní a zpocení a na zbytek dne jsme odpadli a odpočívali, jako po náročné horské túře.

OPIČÍ LES

Další cesta nás měla zavést podél východního pobřeží ostrova. Naplánovali jsme si návštěvu opičího lesa, z čehož jsme byli lehce nervózní. Včerejší večer jsme si totiž v průvodci přečetli, co všechno opice dokážou. Přeperou vzrostlého muže, vytrhají vám vlasy a náušnice, seberou foťák a potom ho hodí ze skály, unesou děti a poté vyžadují vysoké výkupné a mnoho dalšího… Dle našeho průvodce je Al-Káida proti opicím jen banda neotesaných amatérů.

Dojeli jsme k opičímu lesu a na každém kroku jsme viděli cedule v různých jazycích, které hlásaly, že se opicím nemáme dívat do očí, nemáme na ně mluvit, oslovit prý musí nejprve ony nás a pokud toto porušíme, setkání pravděpodobně skončí hrozivou smrtí. Není se čemu divit, že jsme vcházeli do lesa úplně vystrašení a pro jistotu v uzavřené formaci. Hned na začátku jsme byli svědky situace, kdy opice přišla k pánovi, bez okolků mu prohledala kapsy a poté mu odcizila dva banány. Další zase vylezla nebohé slečně na záda a začala ji tahat za vlasy. Když se před námi konečně objevila opice, začali jsme panikařit a formace se nám okamžitě rozpadla. Prošli jsme kolem ní velkým obloukem a snažili jsme se nenavazovat oční kontakt. Přítel ještě víc zvervózněl poté, co mu kamarád pošeptal, že opice vycítí strach.

V lese jsme objevili chrámy, sochy opičích božstev a jeden hluboký kaňon, přes který vedl most. Zde jsme si uvědomili, jak v praxi probíhá ekologie po Balijsku, dole v řece stáli dva strážci parku a za pomocí dlouhých klacků pouštěly odpadky, které se dostaly do rokle dál po řece. Nebyly tedy vidět a tudíž přestaly existovat.

 JEMELUK

Teprve na severovýchodním pobřeží, ve vesničce Jemeluk na Amedském pobřeží jsme si konečně trochu oddechli od všudypřítomné masy lidí a aut. Dorazili jsme sem po dlouhé cestě z Ubudu až se setměním a uvítala nás nádherná zátoka s pláží s černým sopečným pískem. V teplé vodě jsme ze sebe smyli shon a napětí z předcházejících dní a přepnuli jsme do dovolenkového módu. Večer jsme si ještě poslechli místní kapelu při nácviku balijské tradiční hudby - takové břinkání na různé bubínky a činely, které se mísilo se vzdáleným zpěvem muezína. V prapodivné kakofonii zvuků jsme přesto našli zalíbení.

Amedské pobřeží je známé pro pěkná místa k potápění i ke šnorchlování, což jsme si my, milovníci podmořského života, samozřejmě nemohli nechat ujít. Velice známý je především vrak lodi Liberty, zasažené a potopené v roce 1942 japonským torpédem u nedaleké vesnice Tulamben. Vrak jsme ve vodě našli snadno - podle množství šnorchlujících lidí. Ve svém nejvyšším bodě se vrak nacházel pouhé tři metry pod hladinou, takže nebyl problém se k němu potopit i bez přístroje, dokonce bylo možné proplavat i některými částmi skrz. V průběhu dne však příliv přinesl obrovské množství odpadků ve kterých se nám rozhodně nechtělo plavat a tak jsme to radši pro dnešek zabalili. Množství odpadků zde opravdu nešlo přehlédnout, člověk si uvědomil, jak obrovskému problému místní lidé čelí. Na ostrově neexistují žádné organizované svozy odpadu a i díky turismu jeho množství obrovsky narůstá. To, že místní lidé odpad pálí za svými domy nebo na pláži je ještě ta lepší varianta. V té horší jej prostě nechají být nebo jej hází do řek, ty jej odnesou na moře, kde samozřejmě nezmizí a v moři díky tomu plave víc igeliťáků, než ryb.

Do Tulambenu jsme se podívali další den znovu, tentokrát s potápěčskou společností. Náš první ponor začal pozvolným sestupem po kamenitém písčitém dně. Před námi se objevila korálová zeď spadající do hlubiny - tak zvaný drop off. Viděli jsme spoustu nejrůznější havěti, jako vždy nás rozněžnili roztomilí havýši, kteří si to šinuli rychlostí plovoucího špekáčku podél útesu. Při návratu mě najednou přítel zatahal rozrušeně za ploutev. Otočím se tedy a všimnu si jeho vytřeštěných očí, hledících kamsi do hlubiny. Tam dole uvidím nejprve jenom velký stín. Za chvíli ale zaostřím i na malé světlé tečky a dojde mi, že se dívám na nádherného, mírného obra, kterého touží spatřit snad každý potápěč - žraloka velrybího, největšího ze všech žraloků! Na hladině jsme o zážitku hned začali čile štěbetat, kamarád se dokonce vytasil s fotkou. Jen chudák náš potápěčský průvodce smutně koukal, protože nic nezahlédl. Žraloka velrybího neviděl za celou svoji potápěčskou kariéru.

Při druhém ponoru jsme si prohlédli opět vrak lodi Liberty, tentokrát z mnohem větší hloubky a proplavali jsme i jeho podpalubím. Stejně jsem se ale pořád otáčela v naději, že ještě jednou zahlédnu toho nádherného puntíkatého obra!

SOPKA BATUR

Jemeluk se s námi rozloučil smradem spalovaných odpadků a my se vydali dále na západ. Cesta rychle ubíhala a krajina se začínala postupně měnit. Místo palem a tropických listnáčů se dokonce tu a tam objevil jehličnan - borovice nebo araukárie. Hlavní změnou byla však teplota. Poprvé za celou dobu pobytu na Bali nám byla zima! Do hor jsme se dostali až se setměním a  sehnali si ubytování. Všimli jsme si, že v podstatě každý, s kým jsme se dali do řeči nám hned nabídl, že nám zajistí průvodce k sopce. My vždy odvětili, že na to vůbec nepomýšlíme, vždyť kolem je tolik úžasných věcí (ošklivá zástavba a jezero, kolem kterého nelze chodit). Další den ráno jsme hned po snídani pěšky vyrazili k sopce Batur. Na dotaz, nač potřebujeme k sopce průvodce, nám každý odpovídal, že sopka spadá pod Unesco a v takovém případě se vždy musí platit poplatek a jít s průvodcem. Rozhodli jsme se toto zajímavé pravidlo obejít a na nepříliš vzdálený vrchol sopky se vypravili sami. Cestou se nás v podstatě každý koho jsme potkali, zeptal vždy na ty samé dotazy v tomto pořadí : 1) Odkud jste? 2) Kde jste ubytovaní? 3) Kam máte namířeno? 4) Kde máte průvodce? Na třetí otázku jsme odpovídali buď "jdeme na houby" nebo "jdeme se koupat" (v půlce cesty k sopce). Pokud dotazovatele odpověď neuspokojila, většinou odvětil, že bez jeho zkušeností coby průvodce zemřeme do pěti minut strašlivou smrtí. Na to jsme obvykle odpověděli, že takový už je život.

Po hodině chůze nikterak náročným terénem jsme se dostali ke kráteru sopky, kde nás čekala spousta odpadků a warungů (stánků s občerstvením), které byly však již zavřené, protože sem všichni chodí na východ slunce s průvodcem. Za obrovským kráterem se již kupila bouřková mračna, což sopce dodávalo na zvláštní dramatičnosti. Rozhodli jsme se, že sopečný kráter raději nebudeme obcházet a sejdeme zase přímou cestou dolů. U sopky Batur jsme se rozhodli dále nezdržovat a opustili jsme nehezkou vesnici i všechny ty dotěrné průvodce…

CESTA ZPĚT DO KUTY

Na cestu po Bali jsme si vyhradili čtrnáct dní našeho volného času, který se bohužel pomalu chýlil ke konci, a my jsme se museli od sopky Batur začít pomalu vracet směrem k jihu. Po cestě jsme se zastavili ještě u jezera Bratan s chrámem Pura Danu Bratan při jeho břehu, který však již v půl šesté ráno tak nahusto zaplnili japonští turisté, že jsme se raději jen pokochali z dálky a pokračovali v cestě přes hory, kolem krásných vodopádů, plantáží s kávou, skořicí a kakaem. V horském městečku Pupuan jsme navštívili trh, plný zvláštního ovoce, živé drůbeže, květin a podivných jídel. Z hor jsme sjeli opět do nížiny, zastavili jsme se znovu v Ubudu. Tady jsme se také rozloučili s našimi dvěma kamarády, kteří plánovali na Bali zůstat dalších čtrnáct dní a odebrali jsme se nyní už jen ve dvou do rušného Denpasaru a Kuty.

KOPI LUWAK

Na tomto místě se chci zmínit ještě o jednom fenoménu, který nás provázel nebo se nás spíš snažil dohnat po celou dobu naší výpravy. Jedná se o kopi Luwak, tedy cibetkovou kávu, která je známá coby nejdražší káva na světě. Každou chvilku jsme narazili na nějaké "dohazovače" této atrakce, kteří byli až neuvěřitelně neodbytní a zároveň velice nápadití ve vnucování tohoto produktu vyrobeného z exkrementů cibetky. Na Bali jsme přiletěli, aniž bychom o této místní specialitě cokoliv věděli. Když jsme se na začátku naší cesty přesouvali z Kuty na sever, tu a tam jsme zahlédli billboard s cibetkou, protože jsme ještě nevěděli, o jaké zvíře se jedná, překřtili jsme ji na vačici a mysleli si, že zde mají asi nějakou speciální zoo s vačicemi. Poté se nám podezřele často stávalo, že jsme se u této "zoo" ocitli, aniž bychom potom toužili. Zastavili jsme na svačinu někde cestou, zeptali se někoho z místních, zda neví kudy vede cesta k vodopádům, místňák nám odvětil, že samozřejmě, to není žádný problém, sedl na skútr a ať ho prý následujeme….a bum! Už jsme byli u vačic!

Jindy na výletě zase potkáme podezřele dobrosrdečného pána, že má prý dovolenou a strašně moc nás chce provést po okolí, kde je to moc krásné. Tak my tedy jdeme, jdeme, jako ty husičky za panem Ketutem a najednou, kde se vzala tu se vzala - zoo s vačicemi! V té době nikdo z nás kávu neměl v oblibě a proces její výroby nás upřímně nezajímal, a proto jsme se vždycky otočili, zamávali Ketutovi na pozdrav, ten se nás na oplátku mračil, protože přišel o provizi.

Těsně před návratem do Kuty jsme se však přeci jenom rozhodli, že ty cibetky poctíme svou návštěvou. Nemuseli jsme je nikde hledat, cedule a billboardy byly snad všude. Vystoupili jsme z auta a zjevil se u nás hned Ketut s dotazem, kdo nás sem poslal. Když jsme odvětili, že jsme přijeli jen tak, sami, nechtěl tomu věřit. Asi bude muset shrábnout provizi sám! Prohlídky se ujala milá mladá slečna, která nám kromě spousty nebohých, v kleci zavřených zvířátek ukázala proces výroby kávy, popovídala nám o nejrůznějších místních rostlinách a druzích koření a na konci nám samozřejmě dala ochutnat kávu a také několik druhů čajů. Nepovažuji se za žádného odborníka na kávu a upřímně řečeno mi kopi Luwak nepřišlo svojí chutí nijak speciální. Zavřených cibetek mi však bylo opravdu líto a trochu jsem litovala, že jsem návštěvou této atrakce podpořila nedobrovolné zajetí těchto krásných zvířátek. Za milé pozitivum jsme však brali to, že jsme si konečně mohli v klidu popovídat se slečnou průvodkyní, aniž by nám u toho cokoliv nabízela (mluvila dobře anglicky). O cibetkách jsme se v podstatě nebavili a namísto toho jsme se vyptávali na to, jaký je život na Bali a co místní řeší za problémy.

ZPÁTKY V KUTĚ

Skrz rušný Denpasar už jsme prokličkovali až do Kuty k našemu hotelu a hned zavolali Ketutovi, který se s širokým úsměvem zjevil během čtvrt hodiny, převzal si autíčko zpět a znovu se s ním zanořil do víru města. Tímto pro nás skončila velká radost i starost spojená s cestováním autem. Celý zbytek dne jsme strávili trojkombinací - válení, jedení, koupání. Večer se udělalo úmorné vedro a komáři v našem pokoji měli nejspíš slučák po deseti letech od střední. Pařili a hodovali na nás tak neúprosně, že jsme se po dvou hodinách marného pokusu o spánek rozhodli zamířit do hlubin Kuty, kde se to jen hemžilo "masérkami" a "maséry", kteří nám se slovy "vana masáž?" nabízely své služby, přičemž nám bylo jasné, že o masáž tu jde až v poslední řadě. Cesta po Kutě nás alespoň unavila a proto jsme usnuli i přes otravné komáří bzučení.

Ráno jsme naposledy posnídali, rozloučili se z Bali pohledem do krásně rozkvetlé tropické zahrady a vyrazili na nekonečně nepohodlnou cestu do České republiky. V Praze nás přivítalo pochmurné listopadové počasí - upřímně řečeno jsme se na něj po tom vedru docela těšili. Trochu nás vykolejila jenom ta skutečnost, že se nám někde cestou ztratila zavazadla. Zakončili jsme tak naše první, ale rozhodně ne poslední asijské dobrodružství.